„Copak s tebou dneska je, taťko?“ zeptal se včera ráno Nadir svého dvounožce, v jehož tváři bylo znát velké očekávání.
„Dneska nás čeká velká sláva, Nadirku. Večer hrajeme finále mistrovství světa v hokeji a to si piš, že vyhrajeme!“
„My dneska hrajeme? Jako ty a já? A co panička? Ta taky? Hele, mně se v tom vedru moc nechce ani běhat, natož jezdit po ledě na bruslích sem a tam a honit se za kusem gumy. Víš, mně to připadá jako úplná hloupost. Jo, kdyby to byl kus flákoty, to by byla jiná, to bych chápal…“ zasní se.
„Ale prd! Copak si myslíš, že by tlustej šedivej stařec mohl hrát hokej?“
„No, mně to připadalo divný, ale nechtěl jsem ranit tvoje ego.“
„No, no! Nebuď drzej, nebo tě nevezmu na procházku!“ říká naoko rozhořčeně dvounožec, ale oba vědí moc dobře, že by to svému svěřenci neudělal.

„Co to proboha je?“ ptá se vyděšeně páník, když v polovině procházky se před ním zjeví psisko s nohama černýma jako ostravské uhlí.
„Co by bylo? Když nás čeká dneska ta sláva, oblíknul jsem si slavnostní punčošky.“

Cestou domů pak ještě Nadir proběhne oblíbeným drbátkem, doma se pak oba nadlábnou a mezitím co čtyřnohý chlupáč odpočívá a z odpočinku ho jen občas vyruší robotická služka, ten dvounohý sedá a píše dopis. Je to hodně dlouhý dopis, v němž se snaží vzpomenout na všechno, co celá smečka zažila. Dělá to tak už téměř sedm let, pravidelně sepisuje všechno, co se za poslední rok událo, protože až bude v Bájné Anatolii, musel by všechno vyprávět celé najednou, a to by se v povídání pak dlouho nezastavil. Dopis je adresovaný Gizem, která tam na smečku čeká, a která by právě dnes slavila dvanácté narozeniny.