Buďte všichni pozdraveni. Když jste si přečetli titulek, určitě jste se zaradovali, že si počtete nějakej pohádkovej příběh, ale bohužel vás tentokrát zklamu. Nic takovýho nebude. Ta pohádka, o který se zmiňuju, není žádnej příběh, ale místo, kam moc rád chodím. A nejlepší je to hned brzy ráno, kdy nepotkáte ani nohu a slunce se teprve dere zpoza stromů nahoru na oblohu. To vám je taková nádhera, že nad tím pohledem s fotříkem normálně uslintáváme.

Tedy abych byl přesnej, nad tím pohledem v pohádce uslintává hlavně ten můj dvounožec, já si uslintnu vždycky, když procházíme kolem masny plný tun hovězího. To by bylo žrádlo!
Po takový krásný dlouhý procházce bejvám tak zasněnej, že si lehnu na louce a hlavou se mi honí představy o zahradě plný masa.

Jinak to u nás jde tak nějak pořád stejně, až je to docela nuda. Obzvlášť, když k nám nesměj na návštěvu už ani jezevci. Nudu pak občas zaháním hrátkami s mojí čtyřnohou kámoškou a večery pak trávím rozjímáním na zahradě.

Když se uvelebím doma, tak dokážu bejt tak roztomilej, že dvounožci škemraj, aby si mě mohli pomazlit. Abych jim udělal radost, lehnu si na záda a milostivě jim to dovolím.

Ještě mě napadlo, že když jsme u tý pohádky, mohl bych vám vyprávět tu o tom, jak Rusáci prchají z Ukrajiny, ale ještě chvíli počkám a doufám, že až vám to budu vyprávět, nebude to žádná pohádka.

To je pro dnešek všechno, páč páník zase prudí s tím, že mě bude fotit, i když ví, jak to nesnáším. Tak se mějte fajn a za měsíc se tu snad zase „setkáme“.