Zdravím tě, čtenářstvo, málem jsem zapomněl, že je už zase sedmadvacátýho, tedy čas na pravidelnej raport. Nesmíte se divit, jsem v jednom kole. Co že to dělám? No makám, co bych asi tak dělal. Napsal bych, že makám jak barevnej, jak se říká, ale bojím se, abych nepopudil toho, kdo chce bejt korektní za každou cenu, a tak jen napíšu, že makám jako ďábel, i když nevím, jestli se na mě nesnesou hromy a blesky ze stran věřících… Ale ani s tou prací se nezavděčím – tuhle jsem fotříkovi pomohl přesadit víno, ale taťka se tvářil naštvaně a po pár dnech mi řekl, že to víno zdechlo. Ale copak já za to můžu?!? Má pěstovat odolnější odrůdy!

Asi chcete vědět, jak se mi tady celej ten měsíc žilo, že jo? Kromě tý nádeničiny docela dobře. Hlavní je, že jsem nemusel do popelnice na kolečkách a jet s páníčkama za mojí neteří Širinkou. Prej ji už dlouho neviděli a takový ty kecy, však to znáte. A vrátili se celí poprděný. Byli tak naměkko, že jsem měl až strach, jestli si vůbec uvědomujou, že já jsem ten, na koho musej především myslet!

Možná vás zajímá, jak je to s tím párečkem vetřelců, že jo? Fotřík na opravu plotu kašlal, ale jen do tý doby, dokud si nevšiml tohohle:

Tou dírou ho jezevci naprdli tak, že urychleně koupil pletivo na králíkárny, kterým vyspravil plot, a od tý doby sleduje jezevce, kuny a lišky už jenom za plotem:

Jo, a taky prej bylo nějaký neslavný výročí. Fotřík říkal, že prej svině přišly v noci na 21. srpna. Tak si představte, že historie se opakuje – letos přišly zase!

Tak jsem se trochu vykecal a budu končit. Mějte se fajn a popřejme Ukrajině, ať už svině brzy vyžene.