„Tak to je bomba,“ naoko hartusí Nadirův „táta“, páník a kamarád.
„Copak se děje?“ panička na to.
„Nějak se nám Nadir radikalizuje. Podívej, jak si vzal do parády moje pantofle.“
„Ale co to povídáš. Podívej, jak krásně spinká. Jak si hezky hoví na zádíčkách.“
„No jo, teď, protože se prací na mojí obuvi řádně unavil. A to není všechno. Kdybys jen viděla, jak útočí na lýtka, terorista jeden malej…“
„Nadík? Ale jdi…“ kroutí hlavou nevěřícně panička – ještě netuší, že sama bude mít tu čest za chvíli pocítit Nadirův chrup na svých dolních končetinách.

Nadir je v novém domově evidentně spokojený, má se dobře. Netrpí ani nedostatkem pozornosti, ani nedostatkem potravy či hraček. Řádí tak, jako by tu žil odjakživa, postupně objevuje i ta vzdálenější zákoutí okolí domu. Seznámil se i s Coopym, sousedovic retrívrem. Když se viděli poprvé, štěkali na sebe, dneska spolu pobíhají vedle plotu a kdo ví, co si jeden o druhém myslí.
Nadirovi vůbec nevadí déšť – lilo jako z konve a on prozkoumával všechna křoviska déšť nedéšť. Jeho páníčci teď s obavami očekávají, co se stane, až se osmělí jít k jezírku…
A ještě něčeho se obávají – aby k nim náhodou vbrzku po zveřejnění tohoto textu nevtrhlo zásahové komando.  No jen si to zrekapitulujme: „Nadir, bomba, radikalizuje, terorista…“