„To jsem je ale vypekl. Oni si, bláhoví, mysleli, že budu jen takovej tichej oukropeček, ale to se šeredně spletli. Samozřejmě, když si pro mě přijeli, byl jsem zamlklej a tvářil se jako neviňátko, což jsem pro jistotu vydržel, kromě nějakýho toho ublinknutí, i celou cestu sem (pro jistotu – co kdyby si to rozmysleli, otočili se a chtěli mě vrátit), ale jakmile jsem trochu pookřál, ukázal jsem jim šelmu, která ve mně dřímala.

Hned zrána jsem si vytáhl z boudy kobereček a jal se ho cupovat. Jak jsem se později dozvěděl, nejsem prej první, prej to v týhle domácnosti bývá zvykem. Samozřejmě, že kobercová cupatura dá jednomu řádně zabrat, tak jsem si musel i pořádně odpočinout a nabrat síly na odpolední řádění.

Ale v jednu chvíli jsem se málem urazil. No fakt. Ta moje nová smečka začala pochybovat o mojí inteligenci: ,Podívej, on bude asi nějakej jednodušší, on musí mít na ocásku šipku, aby věděl, kam vede a kde mu končí‘. To je úroveň! Takový hloupý řeči namísto toho, aby ocenili, jak jsem krásně ozdobenej…

A ještě jeden drobnej problém má ta moje smečka – prej jak na mě volat. Zatímco páník říká, že ,Nade‘, paničce se to furt nějak nepozdává. Ještě by na mě mohli volat Nadírku, ale to zavrhli s tím, že na to jsem ještě mladej, že prej mám ještě čas, že nejdřív musím bejt uchovněnej. Tak nevím…“