Gizem s Adélkou odpočívají, potřebují strávit vydatný oběd, ale z pohodlí je vyruší postava, která jako by byla ve velké dálce, ovšem když se obě dámy podívají pořádně, zjistí, že vetřelec není vůbec daleko, naopak, stojí přímo u nich, ale je proti nim strašně malinký.

„Tady je poslední dobou provoz jako na Václaváku. Co tu chceš, prcku?!? Máš všude okolo plno místa a musíš se nacpat zrovna k nám? Hele, my jsme tady na sebe všichni hodní, chováme se k sobě laskavě a vlídně, ale taky se neobtěžujeme. A tak jestli nechceš, abych tě jedním máchnutím tlapy rozmázla, zmiz odsud,“ nebere si Gizem servítky.

Jenomže ač malý postavou, duchem obr. Vetřelec, zdá se, má odvahy na rozdávání – namísto toho, aby vzal nohy na ramena, udělá další krok směrem k veliké feně a napřahuje přátelsky tlapku: „Kubíček.“

„Jo aha, ty hledáš Kubu, kterej sem nedávno přišel? Tak ten leží támhle,“ dí Gízem poněkud dotčena tím, že si ji mohl někdo splést se zlatým retrívrem.

Malý hrdina se ohlédne směrem, který mu Gizem ukázala, hned se však otočí zpátky k ní: „Nepochopila jsi. Já jsem Kubíček. Já jsem strávil téměř jedenáct let…“
„Jednáct let se Širinkou!“ dokončí za něho Adélka. „To je přece Kubíček, Širinčin statečný ochránce, o kterém nám Širinka psala, vzpomínáš, mámo?“
„No jasně! Už vím! Tak pojď k nám, Kubíčku, odpočiň si a povídej, jak se má, dceruška moje zlatá.“
„Má se skvěle, vždyť má báječné páníčky. Jen nevím, kdo ji teď bude ochraňovat, když jsem se musel vydat sem. Opustil jsem ji tři dny před jejími narozeninami. Ani oslavu jsem už nestihnul,“ smutně odvětí Kubíček.
„No jo, oslavu, vidíš to. My tady taky Adélčiny narozeniny neslavili, protože tady slavíme vlastně pořád. Najdeš tady všude dobrot, kam se jen podíváš: Vepřovníky, hovězovníky – co hrdlo ráčí…“
„No nevím, nevím, to nebude nic pro mě. Myslíš, že to je pro moji patnáctiletou tlamičku?“ A skutečně – v rozevřené Kubíčkově tlamičce Gizem marně hledá jediný zub.
„Neboj, tady se myslí na všechno. Slyšíš to šumění? Tady kousek od nás teče potok mletého masa. A kdyby ti to nestačilo, natrháme ti čerstvý maso a budeme ti ho předžvýkávat. Neboj, my se o tebe postaráme, vždyť jsi vlastně náš…“