„Pojď sem, chlupáči,“ říká páník Nadirovi. Ten, zcela neochotně, jen co noha nohu mine, se sune ke svému dvounožci.
„Co zase potřebuješ? Chceš po mně další práci? Na zahradě jsem ořezal bobkovišeň, ostříhal víno, auto jsem ti přezul a dokonce i ugriloval. Je ti to málo? Chceš mě, chudáka starýho, strhat?“
„Kvůli práci tě nevolám, neboj, ty chudáku starej. Jestlipak víš, co je dneska za den?“
„No jasně, že vím, nejsem blbej! Je čtvrtek, to znamená, že si zasloužím o jednu procházku a kilo masa navíc,“ zkouší to na páníčka čtyřnožec.
„Možná, že i nějaká ta flákota navíc večer bude, ale ne proto, že je čtvrtek, ty mizero, ale proto, že před sedmi lety se dvanáct set padesát kilometrů odsud narodil jeden chlupatej uličník, kterýho jsme přijali za vlastního a kterej nám přirostl k aortě tak, že si život bez něho neumíme představit.“
„Nepovídej, kterej?“ dělá ze sebe Nadir nechápavce.
„Však ty víš, kterej, ty uličníku!“
„To jako myslíš mě?“
„A koho jinýho?“
„Tak to ti nevěřím. Kdybyste mě měli tak rádi, jak tvrdíš, netejrali byste mě nedostatkem žrádla, absencí procházek a nevalili na mě dennodenně tolik práce, že by to jednoho dočista skolilo… Jakej div, že jsem se vůbec těch sedmi let dožil,“ potutelně se usmívá.
„Že tě ta tvoje zubatá tlama nebolí! Ještě chvíli si stěžuj a namísto odpolední procházky budeme koukat na televizi – pustím ti pár filmů a skutečně tejranejch psech, ty hade!“ směje se páník.
„Já to tak nemyslel, vždyť víš,“ Nadir na to čumákem zamíří na pravou páníkovu kapsu. „Ale jestli chceš mít jistotu, že se na tebe nezlobím, nakul piškot.“
„Ty bestie vyděračská,“ vyprskne páník, zaloví rukou v kapse a k věčně uslintané tlamě míří oblíbená psí laskomina. Tak všechno nejlepší, Nadirku, ať nás tu zlobíš minimálně dalších sedm šťastných let.