„Vezmi jich víc, budeš je potřebovat,“ říká ráno Gizem před ranní procházkou. „A tím nemyslím, že je budeš potřebovat pro Samíka,“ dodává jedním dechem.

Šestatřicátý den březosti je čumina žravá až hanba. Tedy ne že by jindy nebyla, ale její žravost je nyní umocněna malými pažravci v ní. „No tak dávej, dávej,“ vynucovala si včera doma s hlavou tradičně zaparkovanou na kuchyňské lince, neodbytná víc, než kdykoli předtím. „Hele, tady nejde vůbec o mě, já osobně se vám na ty dobroty klidně vyprdnu, ale mimča je potřebujou. Mně nemusíte dávat vůbec nic, já se bez těch vašich pamlsků obejdu, ale těm drobečkům malinkým ve mně to přece udělat nemůžete,“ vysvětlila a dokořán otevřela zubatý kráter.

Páník tedy dbá jejích pokynů a pišbundu plní zvýšenou dávkou piškotů. Za humny, na louce čuminu tradičně pouští z vodítka. „Ne, nesmíš,“ říká pro jistotu pejsce, která se tedy do lovu srnek stojících ve vzdálenosti nějakých padesáti metrů nepouští. Srny naši dvojici vidí, ale už si na ni zvykly – neprchají, jen poklidnou pastvu přeruší sledováním dvounožce se šelmou.

Gizem je na ně už taky zvyklá, nechávají ji v klidu. Na koho však zvyklá není, jsou slepice. Včera odpoledne po vyzvednutí „ségry“ z ústavu (základní škola – pozn. autora) cestou domů na louce se v v drobném hájku s jednou zatoulanou potkala. Zcela nevychovaně, bez pozdravu, po ní skočila a už si chtěla zpestřit jídelníček. Tady žádné „fuj!“ ze zhruba padesátimetrové vzdálenosti už zabrat nemohlo. Zabral až výcvikový obojek, který nebohé slípce, která s hlasitým kdákáním pelášila k domovu, zachránil život.

„Hele, ty jsi poslední dobou nějaká neposlušná, pséče. Ty si koleduješ,“ všímá si Samík drobných změn v Gizemině chování. Ta je teď mnohem víc „čenichavá“ a poslouchá teď ještě víc neochotně, než dřív. Podle všeho se projevuje její březost.

„No jo, proč bych nevyužila situace? Já, na rozdíl od tebe, můžu, heč! Jsem těhotná, tak si můžu užít trochu rozmaru, přece se nenechám buzerovat, ne? Oni na mě teď musejí být sakramentsky vlídní,“ vysvětluje svému labradořímu kamarádovi a se zatočenou huňkou hrdě vztyčenou pomalu následuje svého páníčka.