„Máš plný kalhoty?“ ptá se Gizem páníčka a žďuchá čumáčkem do jejich pravé kapsy, aby se ujistila, že pamlsky jsou na svém místě. Piškoťasy jsou napěchovány, stejně jako další kus oděvu – pišbunda. Když ranní teplota dnes klesla pod čtyři stupně, páníček vyměknul a šortky doplnil bundou. I sandály konečně odložil –  přece jenom ten pocit, když člověku ranní rosa namísto omývání nohy „pemzuje“, není ten pravý ořechový…

„Mám, nestarej se. A přestaň ťukat na dveře, ještě nejsi oblečená,“ říká páník,obléká čumině nezbytný náhrdelník a může se vyrazit.

„Tak co, jak jste na tom dneska? Už baští?“ ptá se Velkej Sam – včera byla Gizem „nežerná“, na procházce odmítala i piškoty a ani doma to nebyla žádná sláva. „Už papáš, Gizinko? No jo, papáš,“ zjišťuje, když nabízený piškot čumina doslova vdechne.

„To je prdel vás poslouchat,“ s úsměvem ve tváři pobaveně komentuje opodál stojící dvojice mladíků.

„Pche! To jste ještě nic neslyšeli. Kdybyste s námi chodili, umlátili byste se smíchy,“ odvětí Gizemin páník a s čuminou za doprovodu obou Samů míří na louku.

„Neboj se nás, ti psi vám nic neudělají,“ říká Gizemin páník asi tak dvanáctileté holčině venčící svého labradora. Potkávají ji takhle často – chodí s pejskem po louce, chudáka nenechá proběhnout a když se na obzoru objeví nějaký jiný pes, úzkostlivě dbá na to, aby se mu vyhnuli.

Páník přivolá Gizem, dá ji na vodítko, totéž udělá Velkej Sam se Samíkem a všichni čtyři si to namíří k dívence, která, celá vyděšená, tahá za vodítko.

„Neboj, nech je očichat, ti pejsci to potřebují, musejí vědět, že cizí pes nemusí znamenat nebezpečí.“ Marně. Zatímco Gizem se Samuelem by se seznamovali, dívčina tahá za vodítko, přičemž svoji nervozitu a strach přenáší i na svého psa. Gizemin páník s Velkým Samem nechtějí holčinu dál trýznit, a tak se otáčejí a míří pryč. Je jim však líto psa, z něhož jen díky tomu, že je v nesprávných rukou, vyroste neurotický a možná i agresivní jedinec…