Mha přede mnou, mha za mnou, řekl si asi každý, kdo v dnešním chladném (tři stupně nad nulou) mlhavém ránu spatřil dva šílence (pardon, jak už jsem psal, je magor jen jeden, ten druhý je frajer) v šortkách s jejich čtyřnohými miláčky na vodítku.

„Hele, co kdybychom ty šortky nosili i v zimě,“ navrhuje Velkej Sam.

„To nemůžeme pejskům udělat – kdo by je pak venčil? To už by nás vážně zavřeli do blázince…“

U mostu, místa, jemuž Gizemin páník říká Růžový palouček (podle pověstí se na Růžovém paloučku rozloučili čeští bratři před odchodem do ciziny), se společné procházky končívají. Není tomu jinak ani dnes, páníčci i pejsci se rozloučí a odeberou se každý svým směrem, jen na tomto „Růžovém paloučku“ narozdíl od pověsti nevykvetou z jejich slz bílé růže – možná jen proto, že ani páníčci, ani psi slzy neroní.

Cestou domů se Gizem setká s Amy – tříletou fenou belgického ovčáka. Už jednou se holky venku potkaly a neměly spolu problém, a tak nechává Gizemin pán čuminu navolno. Obě se očichávají a jsou v pohodě, Amy dokonce neomylně ucítí obsah kapsy piškoťasů Gizemina páníčka a loudí. Samozřejmě, že dostane, dostane i Gizem, přece nemůže zůstat ošizena.

A to už si to k nim hasí jejich společný kamarád Bet, bernský salašnický pes. Holky se k němu rozeběhnou – a ouvej! V tu ránu je zle! Ne dva kohouti, ale dvě slepice na jednom smetišti, což znamená jen jedno – obě žárlivky si vjedou vzájemně do chlupů.

Naštěstí jsou jejich páníci nablízku a odtrhnou je od sebe, jinak by to asi moc dobře nedopadlo. Ach, ty ženský, shodují se oba s konstatováním, že je to u nich stejné jako u lidí…