„Ó, jak inspirující,“ pomyslela si předevčírem Gizem, když se k ní z reproduktorové soustavy nesla hudba a text Kainarova Mrtvého vrabce. „Páníček má ale vybraný vkus.“ A jala se vyhrabávat kráter u jednoho z cypřišků rostoucích u branky.

Téhož dne večer při krmení hladové zvěře si nemohla panička nevšimnout, že čumina jako by nic občas nakoukne do boudy. „Proč to dělá? V životě do boudy sama od sebe jen tak nevleze!“ A tak tam panička nakoukla a ejhle – hned za vchodem ležela mrtvolka vrabce, kterou si tam Gizem ukryla a kdo ví, zda mu nehloubila u cypřišku hrobeček…

„Cos to provedla?!? Copak to se dělá?!? Fuj, potvoro!“

„Když on mi lítal na žrádlo a pil z mojí misky, oráchlej byl – no jako slovutný nádražní vrabec. No nezabila bys ho? Tak už se paničko nedurdi, já za to nemůžu, to je příroda, přece jenom jsem šelma…“

Dnes odpoledne páníček vyzval k tanci sekačku a zrovna když ji proháněl v dolním konci zahrady, uviděl rozzlobenou paničku, kterak láteří u domu čumině.

„Copak? Čmajzla ti botu?“

„Kdepak, jen se podívej…“

 Gizem si ulovila straku, ze které si udělala objekt určený jejím rozmanitým hrám: chvíli ji honila po zahradě, chvíli ji přenášela v tlamě sem a tam, taky schytala i nějaké to klovnutí… V jednu chvíli opeřenec (resp. částečný opeřenec) vyhodil drápky směrem k obloze, že to vypadalo, jako by se odporoučel k Pánu a sotva polevila čuminina pozornost, pták se postavil na nožky a zase prchal, seč mu síly stačily. „Dělat mrtvýho brouka? To neznám. Ale vím, co znamená dělat mrtvou straku,“ pomyslela si Gizem a už už se chtěla zase vydat stíhat toho nebohého ptáčka. Konec jejím hrátkám musel udělat páníček, psinu odchytil a pták upaloval pryč, až se mu za patami prášilo…

„Cos to zase provedla?!? Fuj, to nesmíš!!!“

„Když ona provokovala! Nechytíš, nechytíš, na mě pokřikovala. A chytila…“