„Tak tady se mi nelíbí, tady nebudu ani náhodou,“ říká si Gizem v čekárně u veterináře, otáčí se,  a jak mocně zabírá směrem k východu, mokré tlapy jí na dlažbě podkluzují.
„Ale kampak, kampak? Tebe tu potřebuju, holčino,“ říká páník, psí společnici drží zkrátka a namísto k východu  s ní jde k váze.
„Budu vážená mladá paní,“ říká si čumina a bez protestů vstupuje na váhu.
„No, hezky ses po holčandách spravila. Možná už trochu moc, budeme ti muset trochu ubrat pamlsků,“ konstatuje páník poté, co se splašené číslice na digitálním displeji zklidní a odhalí Gizemino tajemství: 60,5 kilogramu…
Po chvíli čekání se pak otevírají dveře ordinace a psí dáma opět dostane zaječí úmysly – ale kdepak, snaha o uniknutí injekci, kterou vůbec necítí, je marná. „No vidíš, a očkování vzteklině máš za sebou, další zase až za rok…“
„Proti vzteklině?“ ptá se Gizem ve dveřích, když je už na odchodu. „Pane doktore, neměl byste tam ještě dávku pro páníčka? Potřeboval by koňskou…“

Naše dvojice se pak ubírá domů, pejska dostává snídani a páník usedá k počítači a kouká, že na mailovou adresu madamcmuchnazeskoroticamamauzasnychstenek@gizem.cz přišla zpráva.
„Gizi, něco tu máš.“
„Nějakou dobrůtku?“
„Na dobrůtky zapomeň, budeš muset trochu redukovat. Přišel ti mail.
„Mail? Jupí! Tak koukej vypadnout od toho počítače, to si musím přečíst, to mi píše Adélka, prdelka moje malinká…

Moje milá maminko,
moc se omlouvám za delší odmlku, ale vybojovat si místo u počítače je tady vážně nadpsí úkol.
Asi chceš vědět, jak se mám, jak mi tu vaří a s kým jsem na pokoji – jak už to tak holčičky svým mámám píšou… Tedy: mám se báječně, vaří mi tu dobře (ale rezervy se v této oblasti najdou vždy, to ostatně víš sama velmi dobře) a na pokoji spím s Kitynkou vedle páníčkova pelechu, zatímco Kitynka z druhé strany vedle pelechu paniččina.
Ráda bych se tě zeptala, zda jsi taky věčně tak hladová, jako já – moje porce mi nestačí a chodím na žrádlo nejen klokaním dámám (které už neproháním, už jsme si na sebe vzájemně zvykly), ale i našemu kocourkovi, který je tu s námi. Prostě sežeru všechno, na co přijdu. A když jsem u toho kocourka, tak už za ním taky neběhám, jsme kámoši a občas si spolu, stočeni do klubíčka,dokonce  zdřímneme.
Ale i když jsem tak hladová, lakomá rozhodně nejsem. Představ si, že sousedi si pořídili taky pejska: holčičku křížence německého ovčáka s rotvajlerem (můj kamarád a páník dodává, že kromě toho zřejmě  i s jezevčíkem). Jmenuje se Mia.  Je milá, hodná, ale je tam pořád chudinka zavřená sama,a tak se naučila chodit za mnou k plotu, kde si často dlouho povídáme, aby jí nebylo smutno a občas jí přinesu i nějakou mňamku, kterou dostanu, a rozdělím se s ní, To koukáš, viď? No jo, můj kamarád a páník taky valil oči.
Maminko moje milá, už se za mnou dělá fronta, budu muset končit. Posílám ti milión pusinek na čumáček, stejně jako na čumáčky babičce, Míše a Dědovi. Ráda bych je poslala  i Širince, ale maily zaslané na adresu ajsiringizemfromkangalhilldceragizemvontahlspereasestraadaletgizemfromkangalhill@gizem.cz se mi vracejí jako nedoručitelné, a tak prosím buď tak hodná a budeš-li jí zase psát dopis, vyřiď jí ode mě pozdravení.

Tvoje
Adalet Gizem from Kangalhill

„Mám tě pozdravovat od nejstarší z vnuček,“ říká dojatě Gizem. „Teeeeda, ta je už velkáááááá,“ konstatuje při pohledu na Adélčiny fotky  a se slzou v očku odchází poohlédnout se po něčem do tlamy, nějak jí při tom čtení vyhládlo…