„Tak honem, nenech se prosit, povídej… Jak se mají, co dělají? Tak už mluv,“ nedočkavě doráží Gizem na páníčka poté, co lidskou smečku  přivítala, radostně poskákala a očicháním se ubezpečila, že  panička, „ségra“ a páníček byli dnes, kdy je jim bez čtyř dnů pět měsíců, skutečně navštívit všechny její dcery. Ubezpečena nejen čichem, ale i pohledem na škrábance způsobené zejména temperamentní Adélkou, které má páníček na nohách (a nejen na nich), dotírá a chce vědět, jak se její princezničky mají.

„Jak se mají? Myslím, že báječně,“ říká páníček. „Nejprve jsme byli za nejstarší z tvých dcer, za Adélkou. Ta, když jsme přijeli, se na nás vrhla – nebylo pochyb, že nás poznala. Když viděla její radostné vítání Kitynka, nechala se strhnout a dala se do vítání taky. Adélka se nám pochlubila i malým koťátkem, které Ťupovi mají, ovšem hrát si s ním tak, jak by chtěla, nemůže. Její kamarádi a páníčci mají o mlaďounký kočičí život přece jenom obavy…
Když jsme se pak odebrali ven, že už pojedeme domů, za dohledu klokaní dámy nám Adélka   předvedla, jak je už velká – svoji dospělou čtyřnohou parťačku Kitynku už přerostla a v bitkách o hračku už umí vítězit. Než jsme nasedli do auta, Adélka vychrlila, že máme moc a moc pozdravovat mámu s tím, že jí posílá milión pusinek a že zase pošle e-mail…

To bylo radosti, když jsme přijeli do Kralup. Širinka nás taky okamžitě poznala, radostně nás vítala, jen nevím, zda to bylo tím, že je už velká holka nebo tím, že chvíli před naším příjezdem vykonala potřebu či tím, že její nadšení nebylo až tak mohutné  – každopádně se tentokrát, když nás spatřila, nepočůrala.
Má se holčina skvěle, rozhodně nestrádá. Naopak – je středem pozornosti a zdá se, že Böhmovým dělá velikou radost tím, jak je chytrá a učenlivá. A taky se ukazuje, že je celá tvoje: když jí asi před týdnem kamarád a páníček chtěl sebrat kost, zavrčela a pak se po něm ohnala – ta to schytala! No jo, úplně stejně jako ty.
Širinka z nás měla ohromnou radost, ovšem jakmile jsme vyndali dárečky, zájem o naše maličkosti šel stranou. Stejně jako ty, i ona okamžitě začala žebrat a domáhala se voňavé kosti, kterou dostala až za odměnu poté, co na povel zaštěkala.“
„Týbrďo, dcerunka moje malá, to je ale chudinka,“ vyhrkla Gizem. „To já naštěstí štěkat nemusím, já si užiju štěkání až až, když hlídám, aby vás nikdo neukradl.“
„Neboj, nemusíš ji litovat, trocha disciplíny jí rozhodně neuškodí.“
„Dispic…. – čeho?“
„No jo, to jsem si mohl myslet, že vůbec netušíš, oč jde… A mezitím, co Širinka likvidovala kostnatý dárek, její čtyřnohý kamarád Kubíček si mě vybral (pamatoval si mě od poslední návštěvy) pro svoje nekonečné hrátky s aportováním kamínku.
Ovšem na rozdíl od Kubíčkových her životnost voňavé mňamky nekonečná není, a tak když kost ´došla´, začala se nejmladší z tvých dcer pídit po dobrůtkách s hlavou na stole – taky úplně stejně jako ty. Ale kdepak, utřela! Třená bábovka nebyla určena pro ni…
A ještě než jsme odjeli, zapózovala nám Širinka na předváděcím vodítku a požádala nás, ať ji vyfotíme a fotky ti pak ukážeme s tím, že ti máme dát i milión pusinek…“
„Milión pusinek? To s miliónem od Adélky, počítám-li správně, dělá dohromady tři milióny, že?“
„Ale kdepak! Nikoli tři, ale ´jenom´dva. Ale i tak to bude na pořádně dlouho. Tak si prohlížej fotky a my se na tobě budeme v tom pusinkování střídat. Já začnu: První, druhá, třetí…“