„Tak jak to s tebou vypadá, čuminko? Budeš ještě žrát?“ Pravidelnou první snídani zdá se Gizem tentokrát odmítne, nějak se nemá k tomu přiběhnout do kuchyně a sežrat polovinu paniččina chleba s nějakou dobrůtkou. Jen tak, co noha nohu mine, šine si to ke kuchyňské lince.

„Tak ukaž, paničko, copak dneska máme dobrýho?“ Dostává vzorek a podobně jako golem po vložení šému i ona ožívá a vyvíjí nevídanou aktivitu – žrací.
„Ty budeš rodit zřejmě v kotci s hlavou zabořenou v misce s granulemi,“ konstatuje páníček, „obléká“ čuminu do obojku, bere vodítko a těhule netěhule, vyráží s Gizem na pravidelné ranní setkání se „Samíky“. Na procházce čumina nenechává nikoho na pochybách, o tom, v jak skvělé kondici je, likviduje jeden piškot za druhým…

Dnes je 65. den od nakrytí, den, který čumině páníček předpověděl jako den porodu. Vyplní se to?  Včera večer Gizem popadla svého oblíbeného lišáka Bohumila  a namísto „vlčení“ si ho donesla domů do porodny. Chvíli s ním v ohrádce pobyla a když pak vyběhla za paničkou do kuchyně, páníček Bohouše ukryl. Jakmile Gizem zjistila, že lišák není tam, kde ho nechala, začala neklidně chodit po domě, čmuchat, hledat… Na úzkostné Gizemino chování byl žalostný pohled, páníček musel Bohouše vyndat a čuminku uklidnit.

V noci si Gizem dvakrát ťukla, že chce ven, pokaždé se však venku jenom rozhlédla, otočila se a vrátila se do porodny, aby se uklidnila zjištěním, že je Bohouš na svém místě. Vždy s ním chvíli pobyla a pak si šla lehnout do zádveří.

Ráno  pak vyběhla ven a po chvíli si to namířila do boudy, do níž jinak nevleze ani náhodou, škrábáním vydávajícím ukrutné zvuky si v ní začala hrabat pelíšek. To se později ještě opakovalo.

Teď, po procházce, občas bloumá sem a tam, do domu a ven, občas polehává, občas venku hrabe a do toho sem tam tesklivě zakňučí. Páníček má za to, že o tom, že se porod blíží, už není pochyb.