„Na koníčka si vyskočím,“ pobrukuje si Samík a snaží se zdolat překážku zvanou Gizem. Naštěstí je ještě pořád tak trochu nemehlo a neví, jak na to, jinak by už čtrnáct dní museli chodit na procházky odděleně.

Venčení v tomto období je tak trochu utrpení, a to jak pro chlupáče, kteří nenaplní svoje touhy, tak pro jejich páníčky, kteří musejí být neustále ve střehu, zatímco jejich svěřenci krom nebezpečných hrátek odhodili poslední zbytky dobrého vychování a odmítají sebemenší poslušnost. Obzvlášť Gizem. Asi víte (a pokud nevíte, zřejmě tušíte), jak jsou pastevci ochotni, resp. neochotni poslouchat. Když se pak takové pastevecké dámě dostaví háravé touhy, má svého páníčka na háku zcela. Na procházce nevidí, neslyší, jen toužebně hledí směrem, kde cítí potenciální ženichy a nejraději by se za nimi rozeběhla. Doma nemá stání ani v noci a páníčci (tedy především panička, protože ona toho naběhá nejvíc) mají kruhy pod očima od nevyspání, jak každou hodinu běhají otevírat dveře, aby madam mohla zkontrolovat, zda u branky náhodou nepostává některý z nápadníků.

Dnešní ráno je tak trochu výjimečné. Čím? Přesto, že je únor, tak venku mrzne! Sice málo, ale mráz to přece jen je. Začíná to být něco neobvyklého a teplá zima se podepisuje i na Gizemině srsti – chodí zčásti vypelichaná jako velbloud v zoo, když mění srst, jako by se nemohla od léta rozhodnout, zda má obléknout zimní kožich či nechat si něco lehčího…