„Co je? Co se děje? Proč neotevíráš garáž, abys mi dal snídani?“ Gizem podezřívavě kouká na páníčka, když po ranní procházce namísto toho, aby jí plnil misku, dělá, jakoby nic. Její podezření zesiluje, když ze zavazadlového prostoru popelnice na kolech vyndává roletku. „Nejsem blbá, tady se na mě šije nějaká bouda,“ říká, když namísto výcvikového dostává řetízkový obojek. „Ne, vůbec se mi nechce,“ říká s huňkou svěšenou, přesto však připnuta na vodítko jde k autu. Když se kufr otevře, automaticky do něho vskočí – ví, že jakékoli protesty by byly marné.

Po hodině jízdy auto s kompletní smečkou zastavuje a osazenstvo vozu vyskakuje ven. „Tady to znám,“ říká si čuminka. „No jo, tady jsem byla před rokem, tady mi brali míru!“ A má pravdu.  Po roce se opět ocitá v Mělníku, kde se koná setkání psích molossů.
Páníček bere do ruky mobil a vytáčí číslo Zdeňky Böhmové – jsou domluveni, že se Širinkou přijdou „dědu“ přivítat. Nikdo z Böhmových však netuší, že na Širinku bude čekat i její máma, Gizemin páník to tutlal, chtěl je překvapit. Dnes je to přesně 175 dnů od chvíle, kdy si obě holčandy daly sbohem.
A po chvíli už jsou tady. To je překvapení! Širinka táhne svého páníčka na vodítku a nejraději by se rozeběhla jako vítr, když vidí svoji mámu. A už je u ní, už se obě očichávají, Gizem si dává na Širinku tlapku, obě si láskyplně ožužlávají ouška.
Jejich páníčci si div neučůrnou do gatí, jak jsou dojatí, zatímco paničky nestíhají utírat slzičky, kapesníčky promáčené a nebýt papírové, daly by se ždímat – všichni se nemohou vynadívat na to srdcervoucí shledání. To je doják!

Tedy byl by to doják, kdyby… Kdyby se to událo tak, jak si Gizemin páník a Širinčin „děda“ představoval, že by se to přihodit mohlo. Ovšem příroda nepíše knihy do červené knihovny, obzvlášť  ne o takových šelmách a o dominantních potvorách, jakou Gizem je, už teprve ne.
Ve skutečnosti se Širinka s mámou očichávají a zdá se, že by holky mohly být v pohodě, ovšem pouze jen do doby, než se Širinka začne vehementně dožadovat dědy – a těžko říct, zda proto, že ho bezmezně miluje, či jen proto, že už z útlého dětství si pamatuje, že pravá kapsa jeho piškoťasů, které má na sobě, ukrývá poklad v podobě kulatých piškotů. Když se začne radostně po „dědovi“ sápat, je zle! Gizem zavrčí, vycení zoubky a už se po Širince sápe, dcerunka nedcerunka, a nebýt na vodítku, asi by vlastní ratolesti řádně vyprášila kožich. Ale Širinka ukazuje, že je Gizeminou dcerou – nezalekne se. Ač jinak velká kliďaska, bránit se rozhodně umí. Ukáže mámě na oplátku svůj chrup a taky by se z vodítka nejraději utrhla.

Po chvíli se pak všichni společně odebírají do areálu cvičáku, ale Gizem, jak už to u ní bývá zvykem, nemá velkou společnost ráda, má tendence všechny psy umravňovat, jedno, zda holky či kluky. Páníček tedy prohodí pár vět s několika známými, udělá pár obrázků kangalích holek a kluků, spolu s paničkou a Míšou se rozloučí s manžely Böhmovými a míří domů. Nechce se jim zůstávat zde – namísto pohodového plkání s dalšími pejskaři by museli být pořád ve střehu, a to by nebavilo ani je, ani psinu, která přeochotně vskakuje do auta, které nabírá směr Ústí…