„Fuj, ty ale smrděj,“ zcela bez náznaku sebemenších skrupulí pronáší nahlas Gizem a od vzácné návštěvy, která se přijela pozdravit především s ní, se drží stranou.
„Ale no tak! Chovej se trochu jako dáma! Za měsíc ti budou čtyři roky, už bys taky mohla umět zachovávat takt. Ale ty ne, ty jsi prostě drzá,“ zlobí se páník.
„Nejsem drzá, jsem upřímná,“ po vzoru „ségry“ Míši odpoví a od rodiny Bartoňkových, která se při nucené návštěvě Ústí přijela na čuminu podívat, se drží stranou. Víc než kdy jindy je nedůvěřivá: „Hele, tenhle zápach já znám moc dobře, co mi chcete provést?“ Směsice pachů, které s sebou návštěvníci přivezli, Gizem očividně znervózňuje. A není se co divit: Bartoňkovi přijeli právě od skvělého ústeckého veterináře Lubomíra Vojtka, kde jejich fenka barevného boloňského psíka prodělala náročnou operaci. Nyní odpočívá v autě a samozřejmě není tam sama – hlídá ji babička.

Jenomže co to? V autě není jenom Isabelka s babičkou, ale nad jejich bezpečím bdí Aurus řečený Aurinek, neboli fešný čtyřletý anatoláček. Ten, jakmile může, z auta vyskakuje, zavětří a honem míří k plotu dvořit se madam Gizem. Vrtí radostně huňkou, nakrucuje se a chce udělat dojem.
„Ty si myslíš, že jsem nějaká puberťačka, na kterou stačí zavrtět zadkem, a rázem budu tvoje? Tak na to zapomeň, panáčku!“ A Gizem štěká, vrčí, ale jenom„na půl plynu“ – je trošku zmatena, protože s oním anatolským mládencem se šel za plot pozdravit i páníček. „Děláte mi v tom pěknej nepořádek (tedy ona řekla bordel, ale to se přece nepíše),“ hudruje čumina a nechá se od návštěvy udobřovat pamlsky.

Když po chvíli za hosty zaklapnou dveře auta, které nastartuje a zmizí v dáli, vyšťourává čumina ze zubů zbytky dobrůtek: „Mňamky mají slušný, to se musí nechat. To by klidně mohli zase někdy přijet. Ale smrdět by tak nemuseli…“