„Hele, to mě tady chcete zase nechat samotnou? Už toho mám plný zuby! Jdu žalovat Martě,“ naprdne se po ránu Gizem poté, co se dozvídá, že její dvounožci se chystají navštívit její potomstvo. Vrhá se k notebooku a chystá se psát udavačský mail.
„To snad nemyslíš vážně?!? Vždyť jedeme navštívit tvoje dcerunky! A za to nás chceš napráskat?!?“
Čumina se zarazí a zaklapne víko notebooku: „No tak dobrá, dobrá. Ale přece jen byste nemuseli jet všichni. Když nejedu já, ať je se mnou i ségra.“ Míša nic nenamítá, a tak za Adélkou a za Širinkou vyráží pouze dvě třetiny Gizemina servisního týmu.

Když přijíždějí na místo, už z auta vidí, jak se k plotu sbíhají dvě fenky: Adélka s Kittinkou. Běhají tak vítat každé auto, které do těchto končin zamíří. Ovšem jakmile mužská část návštěvy zavolá: „Adélko, prdelko malá“, nejstarší z Gizeminých dcer rozkomíhá huňku jak jen to jde a dá se do hlasitého kňučení. Okamžitě „babičku“ s „dědou“ poznává.
To je radosti! Obzvlášť, když se „babička“ okamžitě vytasí s dobrůtkami – to jsou pane projevy lásky, kterými je zahrnuta, a to nejen z Adélčiny strany, svou přízeň ze všech sil projevuje taky Kittinka. Rozdělování zpoza plotu smutně sleduje sousedovic fenka Mia. „A co ty, dědo, máš taky nějakou mňamku?“ Jakpak by ne, i on má, a tak z původně jakž takž civilizovaných dvounožců jsou v okamžiku totálně zašpiněná čuňata, „děda“ navíc s roztrženým trikem.
Když je Adélčin příděl vyčerpán a dárky pro pejsky předány, návštěva poklábosí s panem Ťupou a jeho ženou, poté se však už musí rozloučit. Adélce slíbí, že bude pozdravovat její mámu i ségru a začuněná usedá do auta a vyráží za Širinkou a jejími páníčky.

„Širinko, Širi…“ Za plotem se rázem ozývá radostné kňučení a nad brankou vykukuje hlava nejmladší z Gizeminých dcer.
„Jestlipak nám otevřou?“ myslí si Širinčin „děd“. „Jestli zase nebudou dělat, že nejsou doma…“
Nebudou, protože za chvíli se zpoza plotu ozývá: „Tak co se dá dělat. Budeme je muset pozvat dál. Podívej, jak tam prší.“
„No a? Tak prší. Co je mi do nich?“
„Ale kdepak do nich. Ti mě taky nezajímají. Ale dokud tam budou stát, bude tam i Širinka. Přece ji nenecháme moknout, holčičku naši milovanou…“
„No to máš pravdu, to nenecháme.“ Následuje povzdech, Zdeněk Böhm otevírá branku a nechává Širinku s návštěvou se přivítat.
Pejsčin „děda“ zkoumá, jestli za brankou není loužička, ale poznat to v tom dešti nemá šanci, zatímco Širinka okamžitě lustruje „babičku“: „Ukaž, co jsi mi přivezla, kde to máš?“ V tom jí zdatně sekunduje její čtyřnohý kamarád Kubíček.

Když se po chvíli oba chlupáči přesvědčí, ža „babičku“ zcela vyžrali, chystá se Širinčin „děd“ vklouznout do domu – když se nacpala Širinka, proč by se teď nemohl nacpat on… Ale kdepak do domu!
„No fuj, vy jste zase přijeli jako čuníci,“ pronáší pan domácí k hostům. „Nemohli byste už taky jednou přijet tak, jak u slušných lidí bývá zvykem? Nemyslete si, že vás takhle špinavý pozveme dovnitř. Tedy ne že bychom vás, kdybyste byli čistí, dovnitř chtěli zvát, to ne, ale takhle máme alespoň důvod nechat vás venku.
Návštěva neprotestuje, musí se tvářit, jako že si vystačí se Širinčinou přítomností, ale cestou za dům oknem nakoukne do kuchyně: „Jé, hele, vy jste kvůli nám pekli koláč? To jste ale nemuseli. Ale když už jste si tu práci dali, tak ho holt přineste, no…“

„Já ti říkal, že to máš schovat! Zase nás vyžerou, jako vždycky!“ ozývá se z domu.
„Tak já jim dám ten, co tu máme už týden. Ten nikdo nechce…“

Za chvíli se objevuje paní domu Zdeňka a návštěvu uctí rybízovým koláčem. „Kávu určitě nechcete, že ne?“
„Když bude zadarmo, tak si dáme.“
Zdeňka si povzdechne: „No tak bude i káva, no. Máme tam ještě trochu od Žida.“ A skutečně, po chvíli se na stole objevují i šálky lahodné kávy.
Návštěva tedy usedá a vrhá se na báječný koláč a cpe se, dokud v ní nezmizí poslední kousek. Vždyť se celý týden postila… Při tom, jak se cpe, poslouchá historky o tom, jak se Širinka trápená hlady naučila z nouze otevírat popelnici a zkoumat její obsah. „Ty jsi taková chudinka,“ lituje ji „děda“, ale o kus koláče se s ní nerozdělí. „Promiň, sám mám málo.“
Co má chudák Širinka dělat? Chce si vylít zlost na Kubíčkovi, ale kde je? Vždy se jí tak mistrně dokáže schovat… „Aha, pode mnou jsi byl! Dělat si ze mě srandičky, když jsem ze svých prarodičů tak frustrovaná, rozhodně nebudeš!“

Jenomže koláč je snědený, káva vypitá a při pokusu o vloupání se do hostitelovic ledničky je Širinčin „děda“ odchycen a vykázán z domu, není důvod tedy už tady pobývat. Návštěva se tedy zvedá, loučí se, přičemž domácí uroní slzu. „Neplakejte,“ říká návštěva. „Však my zase přijedeme…“ Namísto utišení však pláč ještě zesílí. Poté návštěva usedá do vozu sledována hostitelskými zraky, které se chtějí přesvědčit o tom, že skutečně odjela.

„No jo, byli jste u holčiček, to já poznám,“ vítá doma Gizem s radostným vrtěním huňkou páníky.
„Byli, čuminko, byli. Obě tě moc pozdravujou. A víc ti budu vyprávět později, teď musím udělat fotky a napsat dnešní zážitky, které musím patřičně okořenit. Obzvlášť ty od Böhmových, abych je trochu pozlobil.“
Gizem pak při psaní těchto řádků nakukuje páníčkovi přes rameno: „Koukej skočit do auta a okamžitě uháněj pro Širinku! Přece ji u takových lakomců nenecháme! Moji holčičku drahou…“
„Ale jdi, trdlínku. Necháme ji tam. Má se tam skvěle a já jsem rád, že má tak báječné páníčky. Lepší by

snad ani mít nemohla.“