„Ne, na to zapomeň! To není vhodný kamarád pro tebe! Ke mně!“. Tak takhle prudí ten můj dvounohej fotřík. Že prej je na mě velkej, není patřičně prověřenej a certifikovanej a kdesi cosi a že prej mi vhodnýho kamaráda vybere sám. Ač nerad, poslechnu, se štětináčem se rozloučím a upaluju k mýmu dvounožci, páč jsem ještě nesnídal a nerad bych o snídani přišel.
„To jsem zvědav, koho mi vybereš,“ utrousím potichu, ale opravdu jenom potichoučku, abych si ulevil a páníka přitom nenaštval. Třeba by si mohl rozmyslet odpolední procházku a nechat mě doma.

Naštěstí mě neslyšel, odpoledne mě oblíkne a jdeme ven. Jdeme zadem, kolem zahrady, kde bývala moje hovawartí kámoška Tanynka. Bohužel letos předčasně svoje páníky opustila. No a jak tak jdeme kolem plotu, fotřík se zastaví a volá: „Rio, Riuško!“
„Asi se zbláznil,“ myslím si a pokračuju dál, ale taťka pořád stojí u plotu a volá mě, ať nikam neodcházím. Vtom ale vidím, že k plotu peláší takový malý chlupatý rozradostněný nic. Chlupatá kulička. „Morče? Králík?“ váhám. Až když doběhne k plotu, vidím, že jde o malou štěnici. Psí holčička, taky hovawart.
Vtom si nás všimnou i její páníčci a já slyším, jak ten můj dvounohej kruťas jim říká: „Jen ji na něj pusťte…“

Asi si říkáte, proč by měl bejt kruťas, když na mě vypustí takový štěndo, ale asi si neumíte představit, jaký je to utrpení! Je to neposedný jako blecha, pořád to po vás skáče a vy musíte dávat pozor, abyste to nezašlápli či tomu nějak neublížili. Naštěstí jsem rychlík, a když už mám toho malýho satnáška plný zuby, zdrhnu mu. Jenomže za chvíli jsem v tom vedru vyflusanej a jdu k fotříkovi, v očích prosebnej výraz: „Zachraň mě, taťko! Dej mi třeba i vodítko, hlavně když už zmizíme…“

Jenomže páník tlachá s páníčky toho malýho rabiáta a mě mu nechává napospas. Já jsem ještě chvilku trpělivej, ale opravdu jen chvilku – a když už to ten prcek začíná s vehemencí a agresivitou přehánět, oženu se po něm a výstražně zavrčím. To byste neřekli, jakej to má výchovnej účinek. Prcek si sice ještě pořád chce hrát a dotírá, ale už jemně a v mezích, tak ho zase toleruju.

Ale naštěstí ho už nemusím tolerovat dlouho, páč fotřík bere vodítko a já se s vděčným pohledem nechám přicvaknout, hlavně ať už jsme pryč. Ale když dojdeme později domů, vzpomenu si na toho prcka a už se těším, až ho zase uvidím.

No a vy se těšte, že se vám zase za měsíc ozvu s dalším raportem.