Rok se s rokem, vlastně pardon, co to plácám, měsíc s měsícem se sešel a je tu moje pravidelný hlášení. Ačkoli s tím rokem to tak úplně mimo není: dneska je mi právě rok! A nic? Žádný ovace, gratulace, rychlý špunty a tuny krav do mojí tlamky? No to jsem si mohl myslet! Tak teď nevím, jestli vám mám vůbec něco psát.

Ale jo, abyste věděli, že jsem lepší než vy a abyste se alespoň trochu zastyděli. Tak teď ještě čím začít? No jasně, tím nejdůležitějším – žrádlem. Se žrádlem je to tak, že ho dostávám. Kdybyste nebyli natvrdlí, ani bych vám to nemusel psát, páč by vám mohlo dojít, že kdybych nedostával nic do tlamy, už bych tady asi nebyl a těžko bych mohl psát tyhle řádky. Jenomže vám to napsat musím polopaticky, páč nikdo normální tyhle stránky určitě nečte.

Položku „žrádlo“ si tedy tímto mohu odfajfkovat a jdeme na další položku, kterou jsou procházky. Páníčka beru vyvenčit denně, přece ho nenechám zavřenýho celej den v boudě, uznejte, to si snad ani nezaslouží. V tomhle horkým počasí se snažím venčit ho až k večeru, ale někdy se nezadaří a jdeme i ve vedru. To ho pak občas na procházce nechám slunci napospas, letím napřed do stínu, kde se svalím a počkám na něho. Když se vyklimatizuju, pokračujeme v cestě. Občas klimošku zapínám, i když mám dvounožce na vodítku  – jakmile dojdeme do stínu, padnu a zchladím se, ale on to nevydrží dlouho a už mě zase táhne do vedra. Je na mě jako na psa.

Přesto ho ale venčím rád, když vidím, jakou mu ty procházky dělají radost. Občas, přiznávám, mám z procházky potěšení i já. Jak já miluju kakao – je vynikající k pití, stejně jako k mytí. Ale nedávám si koupel pouze v kakau, s oblibou čeřím hladinu zdejšího rybníka. Ale ne v hloubce, jen po bříško, to mi stačí. A když jsem u té hygieny: Oblíbil jsem si koupání i v jezírku na zahradě. Taky jen po bříško, procházím se po mělčinovém ochozu a sleduju rybky. Nějakou bych si i ulovil, ale ty malý potvory jsou na mě moc mrštný. Tuhle jsem zjistil, že mě u toho dvounožci šmírují oknem a uzavírají sázky, kdy z mělčiny zahučím do hloubky a budu nucen poprvé plavat. Ale to se přepočítali, takovou radost jim neudělám. Možná…

Co tady máme dál? Aha, školka. Pořád ji navštěvujeme. Každou sobotu mě fotřík přemůže, nacpe do smradlavý pojízdný popelnice a jedeme na cvičák. Tam hned ožiju, páč řádění se psími kámoši miluju. Jenže v horku se jeden (resp. dva či tři) brzy utahá, a tak se po chvíli kočkujeme, nebo spíše peskujeme, celí zmožení vleže.

Asi bych se měl pochválit, jak dbám na čistotu a pořádek. Máte rádi sluncem provoněnou peřinku? Taky ji rádi větráte? No aby ne! Já jsem na tom stejně. To jen ti mí dvounožci jsou nějak ujetý a větrání peřinek se jim z pro mě neznámých důvodů nezamlouvá.

A ještě něco. Můj dvounohej taťka a kámoš mi začal říkat provazochodec, protože občas chodím s provazy visícími u tlamy. Je to taková moje frajeřinka, no, každej máme přece nějakou tu slabůstku, ne? Jenže když chci dostat od mých (a nejen od mých) dvounožců pusinku, odvracejí se ode mě s tím, že provazochodci se prý nelíbají.  Chápete to?

To jsem se vám tím psaním zase totálně unavil, že si budu muset odpočinout. Tak zase někdy…

„Copak pro mě dneska máš, můj dvounohej taťko?“ ptá se Nadir nechápavě se tvářícího kamaráda a páníka.
„Co bych pro tebe měl asi tak mít, pséče?“
„Něco zvláštní, čéče. Něco výjimečnýho, víš?“
„A pročpak? Něco mimořádnýho jsi vykonal?“
„Já se z tebe picnu,“ kroutí hlavou Nadir, div si ji nevykroutí. „Nevšiml sis, kolikátýho dneska je?“
„Sedmadvacátýho. No a…“
„A to znamená,“ nenechá psí kluk „fotříka“ domluvit, „že mám dneska narozky. Ale ne takový ty jako doposud. Ale opravdický, víš? První opravdický narozeniny! Dneska je to dvanáct měsíců, co jsem spatřil světlo světa. Tedy abych nekecal, světlo světa jsem spatřil až o nějaký ten den později, ale přesně před rokem jsem se vyklubal na svět. A to si nějakou mimořádnůstku zasloží, nemyslíš?“
Páník dumá, dumá… „Co třeba nějakou mňamku?“
„Ty ses podělal, ne?“ (Ano, Nadir je velmi nevychovaný pubescent a jeho slovník je někdy opravdu velmi nevybíravý) „Mňamka je snad samozřejmost! Ale chtělo by to něco opravdu výjimečnýho.“
„Fakt mě nic nenapadá. Tebe ano?“
„Co kdybys mi třeba něco vyprávěl?“
„Co by to mělo být? Mohl bych ti třeba vyprávět tuhle pohádku: http://kangal-gizem.cz/kdyz-jsou-ty-vanoce/“
„Jé, ty jsi ale trapnej. Jednak jsi mi ji vyprávěl už miliónkrát, jednak je to pro prťata a mně už je přece rok! Něco pořádnýho bys tam neměl? Nějaký drámo?“
Dvounožec přemýšlí. „Možná něco vyšťourám, ale je to opravdu masakr. Nebudeš se bát?“
„Pche! Já a bát se? Nikdy! Sem s tím!“
„Tak se pořádně uveleb a já ti povím následující příběh.“

Hrůzyplný příběh o nebohém štěňátku

Nadir si udělá pohodlí a „taťka“ vypravuje: „To ti byl jednou jeden pán, který měl pejska. Štěně. Anatoláčka. To je náhodička – byl mu právě jeden rok, stejně jako je teď tobě. Jmenoval se Ridan.“
„Kdo se tak jmenoval? Ten pán, anebo anatoláček?“
„Přece pejsek, to je snad jasný, ne?“
„Kdyby to bylo jasný, tak se neptám. Máš vyprávět srozumitelně.“
„Když se ti to nelíbí, nemusím ti říkat vůbec nic,“ uraženě odvětí dvounožec.
„Tak se nedurdi, já to nemyslel zle.“
„Tak mě už nepřerušuj a já budu pok…“
„Jen ještě něco: Ridan, Ridan, Ridan… Něco mi to připomíná, ale nějak se nemůžu domáknout, co. Netušíš?“
„To opravdu netuším,“ odvětí páník, potutelně se usmívá a pokračuje: „Ten páník měl svýho pejska rád. Moc rád.“
„Tak to je správný, ne? To je v pořádku, na tom není nic hrůzyplnýho. Kdyby to bylo naopak, to by byla jiná…“
„Kdybys nepřerušoval, nevychovanej klacku, dozvěděl by ses víc.“
„Nejsem klacku. A nevychovanej? Za to si můžeš sám.“
„Jo, v tomhle máš pravdu, za tvoji nevychovanost si skutečně můžu sám. Jako ten Ridanův páník. Ten to s láskou k tomu čtyřnohýmu chlupáči přeháněl tak, že psa úplně neskutečným způsobem rozmazloval.“
Nadir poslouchá a usmívá se, rozmazlovací představa mu je očividně velmi příjemná.
„Ridane, půjdeme na procházku? Ano?“
„No jasně, nemůžu se dočkat,“ Ridan na to a už si to peláší k brance.

„Na něco jsi zapomněl,“ skočí Nadir vypravěči do řeči. „Nejdřív se přece musel oblíknout. Stejně jako oblíkáš ty mě.“
„Kdybys mě pořád nepřerušoval, dozvěděl by ses, že pán svého chlupáče rozmazloval tak, že na procházky s ním chodil zásadně jen na volno. Tedy žádnej obojek, žádný vodítko…“
„To je nádhera,“ zasní se Nadir.
„Věřím, že by se ti to líbilo, ale na to zapomeň,“ pokazí Nadirovi jeho snění páník a pokračuje ve vyprávění: „Ridanův dvounožec otevře branku a vyrazí společně na procházku, Ridan, jak jsem ti už vysvětlil, na volno. Jak tak jdou ulicí, zezadu se k nim blíží běžec, až je dostihne a předbíhá. Sportovec pána zná, a tak ho, zcela zadýchaný, zdraví. Ridanům páník ví, co se sluší a patří, a tak na pozdrav odpovídá: ,Dobrý den, pane Procházko‘. Ridan zbystří. ,To je přece on. Na něho my jdeme, říkal páník, ten mi nesmí utýct. A pes se dá do stíhání nebohého sportovce. Dovedeš si asi představit, že za okamžik Procházku dostihl. Skočil po něm a už už se chystal zakousnout se nebohému sportovci do lýtka. Co myslíš, přivolal ho páník k sobě? Kdepak! Nejenže přivolání vůbec neuměl, ale ani se o to nijak nesnažil. Přece nebude pejskovi kazit zábavu. Jen zdáli na vystrašeného muže volal: ,Nebojte, on je ještě štěňátko. Od štěňátka to nebolí…‘
,Díky za upozornění, budu na to myslet, až mi budou nohu přišívat,‘ odvětí sportovec, který dosportoval, odkládá ukousnutou dolní končetinu, vyndává z kapsy mobilní telefon a volá si záchranku.
,Pomohl bych vám, ale pejsek nepočká, tak se nezlobte. Mějte hezký den,‘  a Ridanův páník se svěřencem pokračují ulicí dál.
,Ridane, nechceš se vyřádit na travičce?‘
,To si piš, že chci,‘ odvětí štěňátko, když vtom dvojici míjí starší žena.
,Jejda, to je krásný pes. Takový veliký!‘
,On je ještě štěňátko, je mu právě jeden rok.‘
,Tak to máte o zábavu postaráno. Taky by se mi líbilo nějaké to rozptýlení. To víte, stará ženská a sama…‘
,Co to bylo za zvědavou bábu?‘ ptá se Ridan, když už nejsou na doslech. Což není moc daleko, protože seniorka na tom není se sluchem nikterak valně.
,Ále, jedna místní starousedlice. Paní Maryša…“
,Cože? Proč jsi to neřekl hned?!?‘ Ridan se otáčí, upaluje za ženou a vrhá se na ni.
, Ridánku, copak jsi to udělal? To přece nemůžeš, pejsánku můj malej.‘
,Vždyť jsi sám říkal, že se mám vyřádit na travičce,‘ rozhořčeně odvětí Ridan.
,Aha, že já ty Mrštíky nechal na stole?‘ uvědomí si pánik.
,A navíc paní stála o rozptýlení, sám jsi to moc dobře slyšel. Tak teď bude moct být paní rozptýlená na vsypový loučce.‘
Pán volá pohřební službu, ale na její příjezd nečeká, protože paní stejně už neuteče a Ridan má přece svoje potřeby. Vykračují si po cestě, když je míjí paní s kočárkem.
,Jejda, vy máte ale krásné miminko, mladá paní,‘ zalichotí ženě Ridan, který rve palici do kočárku takovým způsobem, že se mimčo div neutopí ve slinách proudících ze psí tlamy. ,Můžu si ho pochovat?‘
Mladá paní je evidentně rozhozena. Ještě nikdy se jí nestalo, že by si chtěl pes pochovat miminko. Ale když se mu její ratolest tak líbí, co by ne – a přikývne. Ridan radostí začne vrtět huňkou a hned vedle cesty se dá do zběsilého hrabání.
,Copak to dělá,‘ zeptá se žena pána.
,Nevidíte? Co by to asi mohlo být? Přece hrabe díru.‘
,Na co díru?‘
,Přece jste mu sama dovolila, že si může to vaše miminko pochovat…“
Žena konečně pochopí, vytřeští oči, popadne kočár a chce vzít do zaječích, když v tom ji dostihne kamarádka. Taky s děckem, ale už větším. Ještě než ji stihne vyděšená žena varovat, už je u ní Ridan a zajímá se o jejího potomka.
,On má děti rád,‘ vysvětluje Ridanův páník mamince.
,Fakt mám děti rád. Já nejsem vůbec vybíravej,‘ přikývne Ridan a evidentně se chystá předčasně poobědvat.“

„A jak to dopadlo,ptá se nedočkavě Nadir, když se páník odmlčí.
„Obě ženy se daly do šíleného jekotu, který byl pro Ridana nesnesitelnej. Současně se úprkem vzdalovaly, zatímco Ridan si tlapama zacpával uši a myslel si něco o přecitlivělých hysterkách.“
„A jak se má Ridan dneska?“
„Ani nevím. Jen jsem zaslechl něco o tom, že se jeho páník ztratil či co. Že snad poslední, co od Ridana slyšel, bylo ,Já tě mám rád.‘ A kdo ví, jestli skončil v psím děcáku či polepšovně…“
„V děcáku? V polepšovně? Tak teď už vím, čím je ten příběh tak děsivej! Hrozná představa! Tak to já si tě raději taťko nesežeru…“