„Kampak se to chystáte?“ ptá se Nadir krátce poté, co se vrátil ze sobotní školky.
„Na návštěvu. Pojedeš s námi?“
„Zbláznili? Svůj díl cestování pro tenhle tejden jsem si právě vyčerpal, jeďte si sami. Já se raději nacpu a budu vám hlídat boudu.“
„Nedá se nic dělat, nutit tě nebudeme.“ A celá smečka kromě nejmladšího člena vyráží za Adélkou a Širinkou.

„Adélko, kdepak jsi?“ K plotu přibíhá Kittynka a radostným štěkotem vítá návštěvu, zatímco Adélka jen zpovzdálí vše sleduje, radostně vrtí huňkou a kňučí, až to jejímu „dědovi“ rve aortu. Ráda by běžela ty jí tolik známé dvounožce přivítat, ale nemůže. Je uvázaná, a i když je vodítko docela dlouhé, tak dlouhé, aby jí umožnilo pohyb k brance přece jenom není.
Dvounožci zvoní, nemohou se dočkat, až se budou moci s Adélkou pomazlit, ale na opakované zvonění nikdo nereaguje. „Děda“ tedy zkouší telefon, ale po několikerém zazvonění vždy hovor spadne do schránky. „To je divný, vždyť jsme byli domluveni. Pana Ťupu jsme přece nikdy nevyžírali, tak by nám snad otevřít mohl.“
Ale kdepak, vše marno, je zřejmé, že šrámů z lásky od Adélčiných drápů se naši dvounožci tentokrát nedočkají. Celí rozmrzelí se tedy alespoň na dálku loučí s nejstarší z Gizeminých dcer a ubírají se do Kralup za Adélčinou sestrou Ayşirin Gizem from Kangalhill, zkráceně za Širinkou.

„Širinko, kdepak jsi?“ Hlasy „babičky“, „tety“ Míši a „dědy“ pozná chlupatá psí „vnučka“ mezi tisíci, okamžitě se její hlava objevuje nad brankou a příchozí přeradostně vítá.
„Copak voňavýho jste přivezli? Ukažte, kde to máte? Cpěte to rovnou tady do tý otevřený tlamy,“ ukazuje si poté, co je návštěva vpuštěna dovnitř, mezi dvě řady krásných zubisek.
Příchozí stejně radostně vítá i Kubíček. I on dostane nějakou tu dobrůtku, ale více než žravost u něho ještě pořád vítězí hravost. V malé tlamičce se, stejně jako vždy, objevuje kamínek a povinností adoptivního „dědy“ je házet mu ho. Ovšem když se dvounožec až přespříliš věnuje Širince, nelíbí se mu to a dává dědkovi najevo, že je tady taky.

Návštěva samozřejmě není po špatných zkušenostech vpuštěna do domu. Domácí nestačili vše, co by se dalo odnést, zabezpečit řetězy, a tak, byť ženská část návštěvníků drkotá zuby, usedají všichni venku na terase.
„Kdy bude nějaký občerstvení?“ říká si Širinčin „děda“ a vyčkává. Když je trapné ticho už hodně dlouhé, osmělí se a požádá: „Nebyli byste tak laskavi a neuvařili nám alespoň něco na zahřátí, když už nesmíme dovnitř?“
„A sakra,“ paní domu na to. „Co byste si asi tak představovali?“
„Nám dvěma kávu a Míše čaj.“
„Ale no tak jo. Míšo, chutnal ti ten čaj minule?“
Míša celá ztuhlá zimou není schopna promluvit, jen usilovně kývá hlavou. Ano, ten čaj minule jí skutečně chutnal.
„Tak já ti ho zase uvařím. Ještě ho tu mám schovaný,“ Zdeňka na to a ze zapáchající plechovky vyndává několik starých čajových sáčků, čte jména na nich, a když najde ten pravý, rozzáří se jí úsměv na tváři. „Mám ho! A pro vás dva kávičku? Jasně udělám, mám tady výbornou, každému moc chutná,“ a shrne z novinového papíru právě nasušený lógr. „Ale pokud sladíte, nepotěším vás, my na cukr nejsme zvyklí, je nezdravý, budete se muset obejít bez něj,“ a za zády v rychlosti schovává zcela evidentně napěchovanou cukřenku.

„Nebylo by k tý kávě alespoň něco k zakousnutí?“
Zdeněk protočí ostentativně oči. „A modrý z nebe bys nechtěl? Doba je zlá, nikdo nemá na rozdávání…“
„No, co třeba alespoň kousek bábovky, nebyl by?“
„Bábovka? U nás? Kdepak my bychom se na takovou dobrotu zmohli?“ Zdeněk chce ještě něco dodat, ale Zdeňka se k němu nakloní a cosi mu šeptá do ucha. Ač se návštěva snaží sebevíc, zaslechne jen útržek: „…nikdo to nechtěl…rozmrazit…“
„Že jste to vy, nabídneme vám tedy dobrotu nad dobroty, měli jsme ji schovanou pro babičku, ale nabídneme ji vám. Je čerstvoučká, bude se vám rozplývat na jazyku.“ A Zdeňka mizí v domě, po nějaké době je slyšet cinknutí mikrovlnné trouby a na stole se objevuje už nakrojená bábovka.
„Koukám, že je čerstvě vytažená z trouby. Ještě teploučká,“ libuje si Širinčin „děda“ a pere do sebe jeden kousek za druhým.
„Jen si dej,“ vybízí ho Zdeněk, který si se Zdeňkou vyměňuje potutelné úsměvy.

Když je návštěva nacpaná k prasknutí a je zcela zřejmé, že už domácí nic dalšího nenabídnou, zvedá se a chystá se domů. „Mohli bychom si u vás alespoň odskočit?“
„No, já nevím…“
„Jenom na malou…“
„Tak dobře. Ale opravdu jenom na malou.“
A tak se na záchodě postupně vystřídají všichni tři členové ústecké expedice, přičemž z toalety postupně zmizí nejprve rulička toaletního papíru, nádoba s tekutým mýdlem a nakonec i ručník.
„Jejda, zapomněl jsem si na terase brašnu s foťákem“ a šedivý kmet mizí za domem, přičemž nikým nehlídán v rychlosti souká zbytek bábovky do brašny s fotoaparátem. Návštěva se poté v rychlosti loučí s domácími, kteří jsou tak dojati, že jim, stejně jako pokaždé, z očí opět tryskají potoky slz…