„Tak tohle je už asi volný,“ říká si Gizem, vyprazdňuje obsah jedné ze dvou misek s granulemi připravených v trávě pro její ratolesti a chystá se na druhou.
„Jedeš, potvoro! Před chvílí jsi snídala,“ hudruje na ni páníček.
„Jen si řvi, hlavně že mám v bříšku pohodičku,“ myslí si čumina, ale aby si to u páníčka nepohnojila až příliš, mlčí a tváří se jako oukropeček.

O chvíli později pak, zatímco Nejmladší (která už má jméno, ale my ho budeme uvádět až po dalším křtu, aby to bylo vůči Nejstarší fér) si spokojeně hoví v zádveří, si Gizem odchytí Nejstarší a pořádně si ji podá: „Tak ty jsi na mě bonzovala páníčkovi, že jsem se podívala na dno tvojí misky?!? To se dělá, udávat svoji nebohou matku?!? Tak to bylo naposled!“ A smýká nebohým mrňouskem sem a tam, aby si vštípil do makovičky, že žalovat se nemá…

Odpoledne, když obě rošťandy odpočívají, přijíždí vzácná návštěva – skutečný Jan Křtitel neboli Honza Jankovský řečený Junkie, další rocker a herec ústeckého Činoheráku. Panička bere spící Nejstarší do náruče a když se Gizem po spatření čipu uklidňuje, neboť jí dochází, jaký rituál se to chystá, předává panička Nejstarší do Honzových rukou. Přiložením čipu k hlavičce Nejstarší křtí, ta mu však nezůstává nic dlužna a naoplátku Honzu pokřtí taky.

Pokřtěný Jan Křtitel si jde umýt ruce a s přítelkyní se pak ještě chvíli s kmotřenkou, hrdou na to, že už má taky jméno, mazlí. Poté se oba loučí a odjíždějí.

„Vidělas, jakýho mám fešáka křtitele?“ vytahuje se Nejstarší (která už má jméno, ale my ho uvedeme až nakonci příběhu). „Vidělas, jak je vysokej? Mnohem vyšší než ten tvůj…“
„No to je toho! Vysokej, vysokej – to není všechno! Ten můj je rocker a herec, heč!“
„No to ten můj taky,“ říká Nejstarší (která už má jméno, ale my ho uvedeme až nakonci příběhu), „ale jaký má ten můj charisma…“
„Tak to má i ten můj, ale ne jen tak ledajaký charisma, ale Mitsubishi. A ještě k tomu je slavnej! Hraje v Národním a v reklamách na ovocný pivo,“ trumfuje Nejmladší (která už má jméno, ale my se ho dozvíme až nakonci příběhu).
„V Národním, v Národním… Pche! Ale fackuje lidi!“
„Tak hele, ségra, to byla trošku podpásovka, nemyslíš? Dal jeden výchovný políček politikovi, gaunerovi, který si nic lepšího nezaslouží. Mamka by takovýho lumpa rovnou kousla do zadele,“ hájí svého křtitele Jiřího Nejmladší (která už má jméno, ale my ho uvedeme až nakonci příběhu).
„No dobrá, dobrá, beru zpět, uznávám, že to ode mě bylo trošičku nefér. Ale pojď si schválně vygůglovat křtitele Jiřího.“
Nejmladší (která už má jméno, ale my ho uvedeme až nakonci příběhu), hledá, hledá – marně.
„Vidíš? A teď se podívej,“ říká Nejstarší (která už má jméno, ale my ho uvedeme až nakonci příběhu), vyťukává do vyhledávače jméno svého křtitele a s vítězoslavným úsměvem ukazuje nalezené odkazy.
„Hele, víš co, nemá to cenu. Dohodneme se na tom, že oba máme skvělý křtitele, co ty na to?“
„To zní rozumně, to beru!“

„A není ti líto, že nemáš tak hezký jméno jako já?“
„Pche! Jak jsi na to přišla? Moje jméno je mnohem hezčí!“
„Tak to ani náhodou,“ dohadují se ty dvě malé treperendy, trochu si vjedou do kožichu, ale nakonec obě smířlivě konstatují, že i jména mají obě krásná:

Nejstarší (která už má jméno a my ho uvedeme právě teď) dostala jméno Adalet (spravedlivá) Gizem (po mamince), Nejmladší (která už má jméno a my ho uvedeme právě teď) je pokřtěna jako Ayşirin (krásná jako měsíc) Gizem (po mamince). Příjmení mají obě stejná, tedy from Kangalhill:
Adalet Gizem from Kangalhill a Ayşirin Gizem from Kangalhill.