„Dost, mámo, proboha už dost! Přestaň už zpívat,“ volají jednohlasně jako jedna štěněnka Gizeminy ratolesti a jdou se před venkovním hlukem (samy nevědí, co je horší, jestli siréna či mámin zpěv) schovat domů. První hodina zpěvu se jim evidentně nezamlouvá.

„Děvčata, jsem zklamaná,“ říká máma, když má minutový zpěv za sebou. „Poezie vám celkem jde, ale teď jste se projevily jako kulturní barbarky!“

Děvčata však mámina výtka ani moc netrápí, spokojeně si užívají ticha a pohody, válejí se po mámě, po trávě a ze všeho nejraději polehávají na holém betonu.

V noci a ráno děvčata dělají loužičky, ale přes den, když jsou páníčkovi na očích a on vidí, že se derou ke dveřím, otevře jim dveře a vychované  slečny se způsobně vyčurají až za dveřmi.