„Ranní procházka nebude? Co se to děje? To jsou mi ale nepořádky,“ hudruje Gizem poránu, když namísto toho, aby se začala strojit, otevírají se vrata garáže a páníček plní misku snídaní.
„Jedeme do Prahy na mezinárodní výstavu EXPO DOG. Chceš snad jet s námi?“
„Brrrrrr! To si jeďte sami. Ale co tam chcete dělat? Okukovat jiný psí holky? Už vám nejsem dost dobrá?“
„Ale jdi, trdlíku. Jedeme se podívat, jak se předvede tvoje nejmladší dcerunka. A z výstaviště zajedeme samozřejmě i za Adélkou.“
„Širinka už jde na předváděcí molo? Tak ona je z ní už modelína… Tak to ji ode mě nezapomeňte pozdravovat a vlepit jí pusinku na čumáček. A její starší sestřičce samozřejmě taky.“

Trojice dvounožců pak nechává čuminu střežit dům a vyráží na místo, kde přesně před rokem Gizem excelovala a v rámci plemene vyhrála vše, co se vyhrát dalo. Na místě u kruhu číslo 39 pak již vidí manželé Böhmovy s nejmladší s Gizeminých dcer.
„Širinko, Širi,“ zvolá na pejsku její „děda“, když se k ní přiblíží. Ta nejprve zbystří pozornost, a jakmile si dědu očichá, radostně ho s huňkou rozkývanou  ze strany na stranu vítá.
Do kruhu jde jako druhá – je jedinou dorostenkou, a tak se v kruhu nezdrží moc dlouho. Běhat se Širince v kruhu moc nechce, ale nakonec se přece jen předvede a spokojený páníček si odnáší hodnocení VELMI NADĚJNÁ 1.
Dvounožci pak ještě sledují, jak se bude vyvíjet další soutěž a nechápou verdikt rozhodčího, který udělil BOBa strakáči, který měl evidentně problémy s chůzí.

Manželé Böhmovi se pak loučí, přece jen Širinka není zrovna ve své kůži, i když na rozdíl od mámy, která na výstavišti byla nervózní a všechny by sežrala, je ke svému okolí přátelská. Zítra, v neděli, si kruh vyzkouší znovu. Její „babička“ s „dědou“ pak ještě projdou výstaviště, omrknou ostatní pejsky a pak usedají do auta a vyrážejí za Adélkou.

„Adélko, kdepak jsi?“ Nic, ticho. Ani štěknutí. Dvounožec vyndává mobil a několikrát vytáčí číslo pana Ťupy – marně. „Chvilku počkáme, snad si jenom někam odskočili.“ Čekání si krátí kamaráděním se se sousedovic psí holčičkou Miou – tou, které Adélka nosila k plotu dobrůtky a dělila se s ní. Je to roztomilý, přátelský kříženec, jehož páníčci nechávají celé dny jenom na zahradě, nechodí s ním na procházky a údajně ho dokonce nechávají i tři dny samotného.
Po chvilce přijíždí auto s Adélčiným páníčkem, který jde vypustit divou zvěř z domku. Jakmile to udělá, objeví se na zápraží drzý Adélčin kukuč a začne tanec! Adélka vystřelí ke trojici návštěvníků, na každého z nich skáče a radostně vítá. Páníček má břicho celé poškrábané od jejích drápků a i ucho ho bolí od ostrých zoubků, kterými mu ho pejska ožužlává. Celá máma!
Po Adélce vybíhá z útrob domku i Kitynka – také ona se chce s návštěvou přivítat, naštěstí ne tak divoce. Potom obě pejsky střídavě předvádějí, jak spolu umějí dovádět a střídavě se vrhají na návštěvu, která je díky nim zablácená od hlavy až k patě. „Taky jste se mohli alespoň čistě obléknout, když jedete na návštěvu,“ dobírá si návštěvníky pan domácí. Hostům to však ani trochu nevadí, zejména Adélčin „děda“, ač rozdrásán a zabahněn až hanba, je v sedmém nebi. Celý ten rej zpoza plotu smutně sleduje Mia. Tak ráda by se k radovánkám přidala…

Čas kvačí, a tak se naše trojice loučí, usedá do vozu a jede domů. „No to je dost! Kde jste tak dlou?“ naoko uraženě vítá Gizem svoje dvounožce, řádně si je očichává a ujiš´tuje se, že skutečně byli za jejími ratolestmi. Páníčci ji pak berou na procházku, aby se taky trochu proběhla a po návratu jí ukazují dnešní fotky. „Téééda, ty už vyrostly, prdelky moje malinký. Obzvlášť Áda. Mám z nich velikou radost. A co večeře? Bude?“