„Ukaž se mi, pod plachetkou osobo, copak asi schováváš,“ říká si Gizem a chystá se prolustrovat muže v kapuci, který jde po chodníku kolem ní. „Tu plachetku ti budu muset sundat, čéče…“

Nesundá. Páníček ji drží hodně nakrátko, ví, že pro psí slečnu je už odmala každý, kdo má kapuci, podezřelé endividuum a jako s takovým by mělo být podle pejsky naloženo: vyvrčet, vyštěkat, poskákat…

Podobné je to s předměty, v nichž Gizem spatřuje potenciální „bicí“ nástroje, jako např. hole či deštníky. Když jí bylo asi půl roku, neskutečným způsobem se hlasitě pustila do starší dámy, jež se dala s páníkem do řeči – provinila se tím, že měla turistické hole, a tak to od čuminy pořádně schytala.

Dokonce i oblíbená poštovní doručovatelka, která má svůj rajón v malíčku a je mezi „svými“ psy oblíbená, neboť kromě zásilek nosí i kapsu plnou pamlsků, kterými si chlupáče kupuje, se se zlou potáže, pokud prší a ona nese deštník. „Kamarád nekamarád, jsi najednou podezřelá, tak si na mě dej majzla, teď na mě mňamka neplatí…“