Z pročítání zpráv při ranní kávě vyruší Gizemina páníčka temné, zlověstné vrčení. „Copak se děje,  jdeš ven?“ Ale kdepak, čumina není v zádveří, jak předpokládal, varovné signály vydává pejska v obýváku. A už ho spatřuje i páníček: stojí venku, na prvním schodu, Gizem na něj upřeně hledí a vrčí, připravena k akci!

„To nic není, čuminko, to je jenom květináč,“ říká páníček.

„Slova, slova, slova,“ bleskne Gizem hlavou myšlenka na klasika a s čírem naježeným vrčí dál. „Dokud se nepřesvědčím, nebudu mít klid.“

Páníček tedy otevírá dveře, pejska se obezřetně protáhne, nepřátelský květináč se zbytkem zvadlé rostliny očichá a pak chramst! A už peláší s kořistí pryč!

„Fuj! Gizi, fuj!“ Ne že by páníčkovi nějak na květináči záleželo, je k odpisu, ale o tvrdý rozkousaný plast by si mohla ublížit. Ač nerada, kořist Gizem odevzdává.

„A teď už mě snad necháš v klidu vypít kávu, potvůrko,“ říká páník a zatímco popíjí lahodný mok, vybavuje se mu vzpomínka na dobu, kdy byly čumince asi 3 měsíce, tedy byla v novém domově už asi měsíc, a teprve nyní si všimla dřevěného kocoura, který postává v obýváku. Taky ho tehdy vyvrčela a vaštěkala jako vetřelce…

„Káva je dopita, jdeme na procházku?“ No aby ne! Gizem dostává obojek a než se páníček obuje, letí nedočkavě k brance. Jenomže namísto obvyklého čekání, než ji páníček připne vodítko a otevře branku, čumina kouká přes plot, vrčí a štěká. Nervózně pobíhá podél plotu, kouká do ulice a vyhrožuje světu. Tedy ne světu, ale jenom opodál na chodníku ležícímu vyhozenému malému vánočnímu  stromku; dnešní silný vítr ho sem přikutálel od nedaleké popelnice.

„Gizi, to je dobrý, to nic není…“ Ale kdepak, čumina nemá stání, je nervózní, vrčení a štěkot neustává. Když se podaří páníčkovi připnout obojek, otevírá branku a chce jít opačným směrem, než kde leží stromek, ale Gizem se neustále zastavuje, otáčí se a je neklidná –  stejně jako na procházkách, vycítí-li nějaké možné nebezpečí. „No tak dobře, trdlíku, pojď si toho nepřítele sežrat,“ říká páník, otáčí se a vede pejsku ke stromku. Gizem se opět velmi opatrně přibližuje k objektu jejího zájmu a když zjistí, že si z ní vystřelil jen takový prcek jehličnánek, ztrestá ho, zakousne se mu do kmínku. Uspokojena satisfakcí, jež se jí dostala, pak s páníčkem nabírá už pravidelný ranní kurs na setkání se Samíky. Chcete opravdového hlídače? Pořiďte si pastevce, není lepšího hlídače – kromě běžných vetřelců vás ohlídá i před květináčem, dřevěným kocourem i vánočním stromkem…

Když později po louce kráčí už kompletní čtyřka, Velkej Sam má z této příhody psinu. „Moc se nechechtej,“ doporučuje mu Gizemin páník, „a raději si pořádně hlídej Samíka. Podívej, jakou má toulavou,“ a ukazuje na labradora, který se už rozebíhá po stopě hárající feny.

„Same, ke mně! Same, ke mně! Samíku, ke mně!“ Volání Velkýho Sama se míjí účinkem, zkouší tedy, celý zoufalý,  nový povel: „Samíku, piškůtek…“.