„Tak je ode mě pozdravujte,“ říká před polednem z uctivé vzdálenosti Gizem dvounožcům soukajícím se do popelnice na kolech.
„To víš, že budeme. A neboj, trdlíku, do auta tě násilím tahat nebudeme. Holt svoje dcerunky neuvidíš.“
A smečka bez čuminy vyráží v deštivém počasí za Adélkou a Širinkou. Už jsou to dospělé ženské, před devatenácti dny oslavily už třetí narozeniny (to to ale letí!), ale v očích Gizeminých páníčků zůstanou navěky štěněnkami, stejně jako děti zůstanou napořád v očích svých rodičů dětmi.

V dešti na první zastávce připravuje Adélčin „děda“ fotoaparát, zatímco „babička“ loví ze zavazadlového prostoru nějakou tu mňamku. Ale co to? Jak to, že je nevítá žádný štěkot? Aha – ten se ozve až po zazvonění, pejska je doma. Po chvilce čekání se po schodech od domu řítí žíznivá čára, dobíhá k brance a může se radostí ukňučet. Pokud někoho napadne, že si „děda“ musel cvrnknout radostí do gatí, tak má samozřejmě pravdu.
„To zase budeme vypadat,“ konstatuje. „Zase od hlavy až k patě od bláta“ a dbalý pokynů na brance, dává si pozor, aby poté, co jsou panem domácím vpuštěni, na rozradostněnou pejsku nešlápl.
Adélka je v transu, běhá od jednoho k druhému a neví, od koho má dřív loudit pamlsky a koho dřív olíznout, ale kupodivu na nikoho neskáče, jen „dědovi“ zablátí tlapou bundu, když se k ní sehne, aby se s ní pomazlil. „No jo, už neskáče, odnaučili jsme ji to. Bylo už na čase, přece jen je z ní už dáma,“ vysvětluje Adélčin páník a kamarád pan Ťupa.

Jenomže v dešti není ani psí pomazlení to pravé ořechové, a tak se po chvíli návštěva loučí, Adélce slíbí, že zase přijede a nasedá do auta – jede se za Širinkou.
„Böhmovým jsem řekl, že dorazíme okolo třetí, ale přijedeme tam asi o hodinku dřív. Alespoň je překvapíme, že nestihnou ty jejich dobroty před námi schovat.“
„Já bych jim raději zavolala. Přece jen bych je chtěla ušetřit toho trapného pocitu, kdy u plného stolu oznamují, že nic k pohoštění nemají…“
Mužská část výpravy přikývne, zastaví a po chvíli už komunikuje s mobilním telefonem:
„Ahoj, mám pro vás radostnou zprávu. Právě vyjíždíme od Adélky, což znamená, že přijedeme asi o hodinku dřív.“
„Cože? Přijedete o hodinu dřív?“ V reproduktoru je slyšet, jak v místnosti kdosi zasténá: „Ježíšikriste!“ Zdeňka se na chvíli odmlčí a s notnou dávkou nervozity v hlase ještě pronese: „Tak to nevím, jak to všechno stihneme…“ načež hovor rázně utne.

„To tedy nevím, co chtějí stíhat. Schovat kus žvance přece netrvá hodinu…“
Odpověď na svoji otázku později dostane, a to, když po příjezdu do Kralup zjistí, že krouží sem a tam, přičemž všechny přístupové komunikace k Böhmovým jsou označeny zákazovými značkami.
„Hele, to není normální, zeptám se někoho místního,“ pronáší řidič, zastavuje a ptá se projíždějícího cyklisty na cestu.
„Jedete správně, ten zákaz vjezdu je nesmysl, ten se tady objevil před malou chvilkou, asi nějaký žert či co…“
Na ta slova auto pokračuje v cestě a za chvíli zastavuje u Širinčina domova. Jakmile osádka vozu vystoupí, nad brankou se objeví vysmátá psí hlava, která, stejně jako její starší sestra, dává kňučením najevo, že tyhle dvounožce zná a že je má snad i ráda.
„Kudy sem přijeli? To není možný!“ ozývá se za plotem, načež se otevírá branka a Zdeněk s neskrývanou radostí vítá návštěvu: „Moc rádi vás vidíme…“
Širinčin děda využije toho, že je hostitel u branky a upaluje ke dveřím domu a už už se tam chce vetřít, když mu cestu zastoupí paní domácí: „Ahoj, to jsem ráda, že jste přijeli. To máme dneska ale hezky,“ raduje se nad krásnými pěti stupni nad nulou, „ideální k posezení venku.“ A návštěvu vykazuje na venkovní posezení.

„Pojď, něco ti ukážu,“ šeptá Širinka do ucha „babičce“. „Mám tady něco pro tvoje pohodlí,“ a vede ji za dům, kde je krásná pohodlná pohovka.
„Tak to je fajn, to já si ráda pohovím,“ a už se chce „babička“ posadit, když vtom ji pejska zarazí:
„Zadrž! To není pro tebe! To je pro mě!“
„Ale vždyť jsi říkala, že tady máš něco pro moje pohodlí. Copak to není tahle pohovka?“
„Je, to víš že je. Já si na ni vyskočím a ty mě můžeš pohodlně krmit, aniž by ses musela ohýbat, víš?“

Když všechny laskominy Širinka za vydatné Kubíčkovy pomoci spořádá, nechá se „dědou“ mazlit, zatímco Kubíček po něm neustále požaduje házení oblíbeného kamínku.
„Vím, jak se vetřít dovnitř,“ říká „děda“ a cosi „babičce“ šeptá. Ta přikyvuje a poté cosi šeptá Míše.
„Mohla bych si dojít na záchod? Najednou potřebuju.“
Konsternovaná paní domácí stojí, neví co říct, tohle nečekala. „No, já nevím, asi ano…“
„Já taky.“
„A já taky.“ A najednou jsou návštěvníci v domě a už se rozhlížejí, kde by co slupli.
„Když už jste nás pozvali dovnitř, tak tedy holt drobné pohoštění neodmítneme,“ říká Širinčin „děd“, sahá do ohromné igelitové tašky, z níž vyndává kastrůlky, které podává paní domu.
„No sláva! Vy jste si taky jednou přivezli svačinu s sebou,“ radostně pronáší Zdeňka, které v okamžiku, kdy zjistí, že kastrůlky jsou prázdné, úsměv z tváře zmizí.
„Ale kdepak, takhle bychom tě přece urazit nemohli. To je na pohoštění, které jste pro nás dozajista přichystali a které nedokážeme ani všechno sníst.“
Zdeňka míří do kuchyně, zatímco hosté do obýváku. „Zadržte!“ zvolá Zdeněk. „Máme novou sedací soupravu.“ Přiskočí ke Kubíčkovu pelechu, stáhne z něj deku a rozprostře ji na sedací soupravu. „Teď si můžete sednout.“

Návštěva se tedy uvelebí a pětiminutové trapné ticho naruší dotazem: „Tak kávu bych neodmítl.“
„Nechceš moc silnou, viď?“
„Nemusí být kdovíjak silná…“
„Dobře,“ říká paní domu, bere ze stolku šálek s lógrem a mizí s ním. Z kuchyně je slyšet zvuk tekoucí vody z kohoutku, načež se Zdeňka objevuje v obýváku a mužské části návštěvy podává šálek s čímsi, co vzdáleně připomíná kávu.
„A něco k zakousnutí by nebylo?“
Zdeňce naskočí na čele vrásky od přemýšlení, vzápětí se jí však tvář rozjasní a plácne se do čela. „No jasně, že bylo! Když jste tu byli před půl rokem, tak ti moc chutnal ten koláč…“
Tvář se rozjasní i návštěvě: „Já věděl, že kvůli nám napečeš.“
„Tak zbytek toho koláče máme ještě od té doby schovaný. To víš, kromě vás nechutnal nikomu, dokonce ani psi ho nechtěli,“ a po chvíli se na stole objevuje tvrdý neidentifikovatelný předmět bez chuti a zápachu.

„Jak to, že tu ještě není Martina?“ ptá se „děda“, mezitím co se marně snaží ukousnout si alespoň kousek jemu nabídnuté dobroty.
„Martina? Ta byla na půli cesty sem, když jsem jí volala, že přijedete dřív. Jakmile to zaslechla, zamumlala ,zase všechno sežerou‘ nebo něco v tom smyslu, to víš, nebylo jí pořádně rozumět, a otočila to zase domů s tím, že by sem jela zbytečně.“

„Ten koláč si asi dojím příště.“
„Příště? Vy ještě chcete přijet?“
„No jasně, že chceme. Nás se jen tak nezbavíte. Překonáme všechna příkoří, jen abychom se mohli pomazlit se Širinkou.“ Návštěva se zvedá, bere si zpět kastrůlky, které zůstávají prázdné, za ronění slz hostitelů se loučí, sedá do auta a míří k domovu. Plná dojmů, psí lásky a šťastná, že psí vnučky mají prima páníčky a že je jim dobře.