„Tak co je? Nelenit a hybaj ven!“ tahá Gizem ráno páníčka od nedopité kávy. Ten něžnému štípání psích zoubků nikdy neodolá: zvedne se, přebrodí hromady sněhu – vlastně ne, není to sníh, to jen čumina s příchodem jara shazuje zimní šatstvo – a naplní pravou kapsu pišbundy tím správným obsahem. Gizem samozřejmě neopomene kvalitu piškotů otestovat, a hurá na procházku.

Čtrnáct dní opět chodí ráno ve čtveřici. Samík se uzdravil a už zase po boku své velké kámošky dovádí za bedlivého dozoru obou dvounožců, aby hrátky opět nenabraly nějaký bolavý konec.

„Tak si představ, Samíku,“ říká čumina svému malému zrzavému kamarádovi, „že nejspíš napíšu kanceláři ombudsmana, protože to, co jsem včera zažila, nemá obdoby.“
Když se přesvědčí, že Samík poslouchá, že je jedno velké ucho, po dramatické pauze pokračuje: „Šli jsme na odpolední dlouhou procházku a tlapky nás zanesly až do oblíbené občerstvovací stanice. Páníček šel hned dovnitř a já samozřejmě hrrrrrrrr za ním, přece musím mít přehled. No a vevnitř už byla Odettka. Páníček objednal nějaký občerstvení a ne že si sedneme vevnitř, jako normální slušní hosté, kdepak! Šli jsme ven a seděli jsme na mrazu (!) na zahrádce. Já tedy nevím, co si uvnitř můj páník špital s hospodským a Odettčinými páníčky, ale vzhledem k tomu, že Odettka s tou její světlou tvářičkou tam mohla být a já ne, podezřívám hospodského z toho, že je rasista! Že mě vyhnal ven zkrátka jenom a pouze proto, že mám černou tlamu! Jenom nevím, jestli se tím bude kancelář ombudsmana zabývat, když je to ochránce jenom lidských práv…“ mudruje Gizem a úžasem oněmělému Samíkovi dává babu: „Máš ji!“