„Ukaž, co to máš? Hele, to jsem přece já! Tak už jsem slavná, jo? No hele, neschovávej to přede mnou, to si musím přečíst,“ říká Gizem a už už se hrne listovat právě dorazivší knihou, která je ještě teplá od tisku a voní naprostou novotou.
„Ale fuj! Koukej si nejdřív umejt tlapy!“
Čumina sice brblá, ale k jezírku poslušně odchází, končetiny omyje a teprve když řádně oschnou, dovolí jí páník, aby se začetla. Jenomže pejska je líná číst, a tak u textů jen přelétává nadpisy kapitol, zato fotografie si sáhodlouze prohlíží: „Tady mi to celkem sluší, viď? A tady taky! Ale tuhle jsi tam dávat zrovna nemusel, vypadám na ní neupraveně. A na týhle se tvářím jako debil,“ konstatuje chvílemi jakoby nespokojeně, ale přitom se dme pýchou div že nepraskne.
„Ale tyhle obrázky vůbec neznám,“ komentuje drobné ilustrace, kterými páníčkův výtvor obohatila „ségra“. „A tohle povídání taky ne,“ zarazí se u pro ni neznámého nadpisu, který ji donutí přečíst si text celý. „Tak to musíme honem rozeslat dcerunkám a kamarádům. Kolik jich máme?“
„Kdepak, ještě ne. Tohle je zatím jediný exemplář na ukázku. Nejprve musíme na její vydání sehnat korunky – a nebude jich málo…“
A už se ve dveřích objevuje Míša. „Jé, to už to máš hotový?“ diví se a vrhá se na knihu.
„Ale fuj! Koukej si nejdřív umejt tlapy!“
Míša sice brblá, ale poslušně odchází k umyvadlu, končetiny omyje a řádně osuší – a teprve pak jí nemožný tyran taťour dovolí v knize listovat: „Tady mi to celkem sluší, viď? A tady taky! Ale tuhle jsi tam dávat zrovna nemusel, vypadám na ní neupraveně. A na týhle se tvářím jako debil,“ konstatuje chvílemi jakoby nespokojeně, ale přitom se dme pýchou div že nepraskne.
A tu se objevuje panička. „Copak to tu máte? Ukažte…“
„Ale fuj! Koukej si nejdřív umejt tlapy!“
Panička sice brblá, ale poslušně odchází k umyvadlu, končetiny omyje a řádně osuší – a teprve pak jí její „nemožnej starej“ dovolí v knize listovat: „Tady mi to celkem sluší, viď? A tady taky! Ale tuhle jsi tam dávat zrovna nemusel, vypadám na ní neupraveně. A na týhle se tvářím jako debil,“ konstatuje chvílemi jakoby nespokojeně, ale přitom se dme pýchou div že nepraskne…
Vážení a milí čtenáři,
vypiplané dítko opustilo matčino lůno a teď bych rád přivedl na svět jeho další sourozence. Vzhledem k tomu, že jde o křídový papír, nestandardní formát (21×21) a 256 stran, přičemž zhruba 2/3 jsou barevné (asi 430 fotografií), není v mých silách vydat knihu v rozumném nákladu vlastními prostředky. Víte-li o někom, kdo by měl zájem v knize inzerovat (ať už odkazem na web či napsáním kapitoly), dejte mi prosím vědět, budu Vám neskonale vděčen. Stejně tak budu samozřejmě vděčný za každého, kdo by byl schopen získat finance či poradit, jak je získat…
Zde je průvodní slovo včetně předmluvy od herce J. A. Haidlera a pár obrázků:
Život s Gizem je kniha určená především pejskařům, ale zdaleka nejen jim a neměla by chybět v knihovničce zájemců o psy pasteveckých plemen.
Autor na 256 stranách, z nichž zhruba dvě třetiny zabírají barevné fotografie (těch je v knize více než čtyři sta, vše na křídovém papíře) popisuje tu více, tu méně vtipnou formou život s fenou kangala neboli anatolského pasteveckého psa. Snaží se tak netradiční formou popsat povahu a chování tohoto natolik specifického plemene, jakým jenom pastevecká plemena jsou.
Předmluva
Gizem zní divně. Jako lék nebo tajemství. A turecky „tajemství“ skutečně znamená. Což jsem se ovšem dozvěděl teprve z knihy, která pro změnu chutná zase jako lék.
Pejskař je divný tvor. A jedině pejskař porozumí, proč on a většina jinak docela „normálních“ lidí bez skrupulí zničehonic začne mluvit jako totální dement. A ke všemu, považte, na zvíře! Zvířata mají orat, dojit, hlídat a být jedena. Používána a jedena. Všechna. Stejně jako se jinde než v Evropě jedí například morčata, jež prý mají čich stejně citlivý jako ten pes. Pejskař ovšem to divné mluvení na zvíře pochopí. Má totiž na pejskaře čuch.
Možná si tu a tam nějaký ten pejskař taky (stejně jako autoři knihy) píše nějaké ty čoklí deníčky. Vždyť ono takové štěnisko je do jisté míry dojemně ňuňaté, bezbranné, chlupaté huňaté mimčo. Tomu se (alespoň ze začátku) odolat nedá. Pár takových deníčků si už určitý čtenářský zájem získalo. Dokonce i u dvounožců bezepsých, včetně několika málo kočkařů. Ale to jsou jen čestné literární výjimky. Některá čokl-story jsou vlastně jenom na obyčejné čtenářské: Hmmmm… Dobře napsaný text totiž potřebuje při svém vzniku srdce a při konzumaci výborný (skoro psí) sluch.
A tak, když se příběhy Gizem začaly seriálově objevovat nejprve na fejsbůku, ze začátku jsem na ně jen tak nedůvěřivě mrknul. Co to asi bude? Protože, přiznejme si, nikdo kromě vás (pokud jste pejskař tělem a duší) nemůže mít lepšího psa, než je anebo byl právě ten váš. Všichni ostatní jsou na omylu, a my je jen laskavě a moudře tolerujeme, protože moc dobře víme, že jedině ten náš je ten nejkrásnější, nechytřejší a prostě skoro člověk.
Zjistil jsem ovšem příjemně překvapen, že tohle psí povídání má jak srdce, tak i jazyk. Páníčkovo srdce, pěkné neologismy, nadhled nad všemi pejskařskými klišé a navíc – docela zvláštní úhel pohledu, s nímž lze lidské čoklení reportážně zachytit. Vše doprovozeno fotkami, což dělá z Gizem novodobou verneovku. Jestli jste ty kápitány Nemo někdy drželi v rukou (jakože určitě), vždy těch pár řádků pod ilustrací přímo nutilo si kapitolu přečíst. U Gizem je tomu obráceně. Dvounožec si přečte písmena a pak najednou (když už si to všecko nějak vy-imaginoval) dostane zatracenou chuť vidět to, co četl i v reálu. V dokumentu. A ono to sedí. Přesto to není ilustrace z verneovky. Text jakoby vznikal dřív. Tedy přinejmenším máte ten pocit, že se nejdřív napsalo, a pak se teprve popadl objektiv, a šlo se to těm „bezepsým“ taky dokázat. Jako v National Geographic.
Tahle zvláštní sluchová a čichová stopa mne pak u seriálu Gizem držela vlastně až do jeho závěru. Už jsem vždy netrpělivě čekal, kdy přijde další díl příběhu, který se z reportáže postupně víc a víc stával bezmála románem, pak thrillerem a nakonec skoro dramatem. A furt ta láska ke všemu. K čoklům, k jazyku i k fotografii.
Předesílám, jsem „pejskař vdovec“, takže se mohu mýlit. Protože my pejskaři se svým čoklům rádi podobáme! A tak pak po nich máme čich a sluch občas maličko citlivější. I ten literární. A na čokloviny. Třeba je to jen docela obyčejný text, chvílemi dokonce předpokladatelný a pouze jen drnká na sentimentální strunu oněch časů, kdy jsem taky pravidelně myslel na to, že miska s vodou musí být čerstvá. A když se v dáli blížila policie, že je nutno připnout vodítko. Ale cosi ve mně, šestý smysl člověka a čtenáře (nikoli pejskaře) mi říká, že Gizem je fakt lék. Možná i gizem-lék. I žánrově. Jakási textografie vztahu. Vztahu bez patosu. Vztahu k obyčejné nevšednosti a nevšedním obyčejům. Prostě dobře napsaný kousek osudu. A nikoli osudu štěněte.
Jaroslav Achab Haidler
