Jedno nedělní dopoledne je páník téměř dvacet kilometrů od domova, kde fotí závody šílených koloběžkářů (šílených proto, že terénem, kterým projíždějí, resp. kvůli bahnu po kotníky a popadaným kmenům stromů přes cestu své dopravní prostředky přenášejí, by se normální člověk nevydal ani pěšmo), když mu náhle zvoní mobil.

„S Nadirkem něco je. Byl venku, někdo šel zřejmě se psem kolem nás, Nadir štěkal a běsnil jako vždycky, když jde kolem nějakej pes, když v tom najednou ukrutně zakňučel a za usedavýho pláče se dokulhal domů. Lehnul si tady a už se nezvednul. Když jsem mu chtěla zvednout hlavu, jen zakňučel bolestí…“

Páník neotálí, v rychlosti přítomným koloběžkářům vysvětlí, co se děje a vyrazí domů. Kdyby ho fotily radary, asi by od policie obdržel velmi tučné fotoalbum, za které by musel zaplatit neméně tučné pokuty – tak rychle pospíchal za tím chlupatým trdlem.

Jakmile dorazí domů, chlupáč ležící na boku se ani nehne, jen z páníčkovy přítomnosti radostně poklepává huňkou.
„Ty trdlíku, co sis to udělal?“ ptá se ho se slzami v očích dvounožec, ale Nadir zarputile mlčí. „Nedá se nic dělat, musí tě vidět veterinář.“
Po krátké telefonické konzultaci, kdy páník veterináři vysvětlí, že se bojí se psem jakkoli nešetrně manipulovat, aby mu ještě víc neublížil, lékař slíbí, že jakmile bude moct, přijede.

Všichni dvounožci (panička, Míša a páníček) jsou strachy bez sebe, leží u pejska, hladí ho a jen nepatrný plamínek naděje se v nich zapálí, když Nadirek občas pohne nohama. Zoufale si přejí, ať to stojí co to stojí, hlavně ať je ten jejich člen rodiny s výsostným postavením v pořádku.

Konečně se dočkají a veterinář je tu. Velmi opatrně pacienta ohledává a poté, co mu promne páteř, na což Nadir nijak nereaguje, že by pociťoval bolest, opatrně ho začne stavět na nohy. Chlupáče to evidentně bolí, ale s pomocí nakonec stojí. Po dalším ohledání lékař dojde k závěru, že si pes zřejmě bolestivě poškodil rameno a zápětí – s největší pravděpodobností zapomněl při hlídání tlapu na plotě mezi plaňkami a škubnul celým tělem… Dostává dvě injekce s tím, že má být v suchu a v teple a že následující den si ho přijde pan doktor zkontrolovat.

Ještě týž večer je Nadirovi mnohem lépe, a tak nedbá veterinářových příkazů a namísto v suchu a teple si jde lehnout ven na chladný beton…

Následující den ráno už dvounožce  tahá z pracovny zase ten starý, dobrý Nadir, kterému je očividně mnohem, mnohem lépe a o svoji pravidelnou procházku se nenechá připravit.

„Tak dobře, ale jen na krátkou, za humna. A pamatuj si, že zlobit nás můžeš jak chceš, máš to povolený, ale tímhle způsobem rozhodně už ne! Je ti to jasný, trumbero?“