„Tohle už vážně napíšu Martě! Takhle si mejdan nepředstavuju! To je týrání nebohého štěňátka,“ stěžovala si včera čuminka.Všechno to začalo takhle:
„Co kdybychom oslavu tvých prvních narozenin spojili s oslavou babiččiných kulatých narozenin,“ navrhli páníčci čumince.
„Kterou babičku máte na mysli? Tu nejoblíbenější, která mi nosí voldemorta?“
„Ano, tu. Měla bys tady taky konečně jednou pořádný stádečko k hlídání…“
„Tak to je jasný, uděláme společnej mejdan,“ řekla Gizem a nemohla se dočkat soboty.
Ale sobota začala pro čuminku neradostně. „Je tam počasí, že by psa nevystavil, natož aby ho vyháněl,“ pomyslela si a přijala s povděkem, že páníček si pravidelnou ranní procházku protentokrát odpustí.
Jenomže celé dopoledne byla s páníčky nuda – pořád jen uklízeli, něco připravovali a že by si alespoň na chvíli udělali čas na nějaké to vlčeníčko, to ne…
A pak se začali sjíždět hosté, jako první Gizemina babička-oslavenkyně. Hned u branky si obě děvčata popřála, přičemž čuminka radostně babičku poskákala a i nějakou tu pusu na tvář přidala. Ostatně seznamovacímu poskákání by neunikli ani ostatní příchozí, kdyby ji páníček včas neumravnil. „Je nemožnej,“ pomyslela si Gizem.
A pak přišla atrakce, na niž se čuminka těšila nejvíc, zlatý hřeb večera, resp. odpoledne – maso! Páníčci vyndali z chladničky plátky naloženého masa, nějaká prasárna to byla, voňavá, až psina slintala hotové provazy… „Mňaaaaam, dejte to sem, dejte to sem, honem, honem…“ Poskakovala kolem páníčků a radostně vrtěla ocáskem. Ale ouha! Páníčci šli s masem do altánu, kde se tu voňavou laskominu jali grilovat. Pak, aby se neřeklo, odbyli nebohého pejska syrovým třičtvrtěkilovým kravským pidikousíčkem masa s kostí a grilovanou prasárnu nedali!
„To je sprostý! Vy asi ze mě chcete mít navěky zahořklou psí slečnu, která vás nebude mít ráda,“ hořekovala čuminka nad tou nespravedlností. Leč páníčci byli neoblomní („Prd neoblomní, krkouni lakomí,“ poznamenává přes rameno Gizem.) a všechnu tu voňavou dobrůtku zlikvidovali sami.
Později ještě zkoušela různé svoje finty, jak z neznalých hostů něco vymámit. Kromě už notoricky profláklého smutného psího pohledu chodila od jednoho ke druhému a každému láskyplně (nebo spíše vypočítavě) ožužlala ucho. Marně. K večeři pak dostala už jenom obvyklou dávku granulí, nedostala už ani kousek kravičky. Celá rozesmutnělá si vyžádala tužku, papír a její poslední včerejší slova byla: „Adresu na Martu máte?“
Zklamaný pohled zahořklého oslavence