„Uf, to je zase vedro, celej den abych abych se zase jen povalovala v boudě,“ hudruje Gizem na žhnoucí slunce. „Pojď sem, dědouši, pojď mi něco vyprávět.“
„A co by to mělo být, prdelko?“
„Cokoli. Hele, co kdybys mi přečetl něco z tý druhý knížky o mně? A třeba něco, co ten, kdo knihu nemá, nezná – například to, jak jsi mi vyprávěl o tom starém pánovi…“
„Tak dobře, čuminko,“ říká páník, listuje na téměř samý konec knihy a čte pejsce, ale i všem, kteří Gizeminy příběhy sledují na webu, kapitolu z knihy Život s Gizem jde dál, doplněnou ilustrací od pejsčiny „ségry“ Míši:

Stařec a Ben

„Hele, panáčku,“ žďuchá čumina do dvounožce, kterému kouká přes rameno do monitoru. „Koukám, že knížka se už chýlí ke konci – nezapomněl jsi na něco?“
Páník dumá, dumá, až pokrčí rameny: „Nejsem si ničeho vědom, tlamičko. Copak se ti nezdá?“
„V první knížce jsi měl jako překvápko pro ty, kteří si pořídí knihu, pohádku. Nemyslíš, že bys měl i tentokrát s nějakou vyrukovat?“
„S pohádkou? Ale jdi – nejsi na pohádky už trochu přerostlá?“
„Ty mi máš co povídat! Kolikrát jsem tě přistihla, jak koukáš na pohádky v bedně…“
„Dobře, udolala jsi mě. Tak si lehni, já ti budu vyprávět. Ale bude to jen takový příběh, ne pohádka.“
„To neva, hlavně ať se mi to líbí. A pojď mi to říct ke mně, říká Gizem a tahá páníka z pracovny k sobě na pelech. Ten se usadí, ona mu položí hlavu do klína a poslouchá:

„Kdysi, to nejen že nebyly na světě tvoje holčandy, ale nebyla jsi na světě ještě ani ty, chodíval po místech, kde chodíváme dnes my, na procházku se svým psem starý pán. Stařík, kmet, děda nebo, jak se dnes pro korektnost říká, senior. Prostě pán v požehnaném věku.
Ten jeho pes mu byl jediným kamarádem, jediným společníkem. Děti neměl, žena už mu dávno umřela a z jeho vrstevníků, s nimiž se kdysi přátelil, už taky nikdo na světě nezůstal. Zkrátka neměl vůbec nikoho, jenom a pouze právě toho svého čtyřnohého kamaráda. Ben mu říkal.
S Benem se dělil o stravu, s Benem ulehal do postele, Benovi se svěřoval se svými drobnými radostmi i bolestmi. Ben mu byl vším, byl to opravdový přítel, který by ho nikdy nezradil, za to ho jeho dvounohý páník a kamarád zahrnoval láskou, jakou jen může drahá bytost být zahrnována.
Žili takhle spolu dlouho, předlouho, celých dlouhých osmnáct lidských let. Jednoho dne se však stalo to, že Ben nedokázal slézt z postele.
,Bene, brachu, vstávej. Půjdeme na procházku.‘
Nic, Ben jenom položí tlapu na starcovu ruku, ale nezvedá se. Jeho kamarád se k němu skloní, hledí mu do očí: ,Tobě není dobře, viď? Tak víš co? Já tě uzdravím. Dojdu ti koupit šunčičku, kterou máš tak  rád,‘ říká a roztřesenou rukou vysypává do dlaně drobné, které střádá na horší časy do hrnečku v kredenci. ,Hezky lež, odpočívej, já se za chvilku vrátím,‘ dá kamarádovi pusu na čumec, bere stařičkou ošoupanou hůl a zavírá za sebou dveře skromného příbytku.
Do obchodu to sice není moc daleko, ale bolavým nohám to přece jen trvá více než dvě hodiny, než starého pána donesou domů. ,Bene, kamaráde, už jsem doma. Bude dobrůtka, uvidíš,‘ volá ode dveří, do kouta odkládá hůl a spěchá k posteli s jeho čtyřnohým přítelem.
,Brachu, probuď se, podívej, co jsem ti přinesl,‘ rozbaluje papír a vyndává plátek šunky. ,No tak, dej si dobrůtku, naspal ses už dost.‘ Pravá chvějící se stařecká ruka hladí psí hlavu, zatímco levá v ruce svírá kus šunky. ,Podívej, co jsem ti přinesl.‘
Němá tvář konečně otevře svoje upřímné oči. Pán si přisedne, zvedne Benovu hlavu a položí si ji do klína.

Ano, právě tak, jako ji máš teď ty, čumino.

Ben si nabízenou šunku nevezme a stařec náhle pociťuje tu krutou nekompromisnost času: Zatímco pajdal pro dobrůtku, aby svému kamarádovi přilepšil, Ben by raději trávil drahocenný čas s ním. Poslední čas, který mu byl na tomto světě přidělen…
Stařec ještě ucítí, jak mu ben tlapkou žďuchne do ruky, jako by ji chtěl pohladit, ještě naposledy pohlédne do očí nejspolehlivějšího přítele a pak už jen cítí, jak z chlupatého těla odchází život a Benova duše míří kamsi do vzdálených krajin.

Z toho plyne ponaučení, že naši čtyřnozí přátelé sice ocení každou laskominu, ale nejvíce jim darujeme, když jim darujeme svůj čas,“ říká k čumině páník.

„To je sice pravda, ale na druhou stranu když mi nic není, klidně si počkám, když se pro šunčičku vzdálíš. Navíc, pokud se nemýlím, máme šunčičku v lednici, tak by ses nemusel ani vzdálit na moc dlouho. Neboj, já se docela určitě ještě nikam nechystám,“ mrká Gizem na páníka, který zamíří k lednici a vrátí se s plátkem šunky. Ten v psí tlamě zmizí na jedno vdechnutí a dvounožec pokračuje ve vyprávění:

„Dlouho pak ještě sedí s nehybným psím tělem, které smáčejí starcovy slzy, teprve když už pláče pouze starcova duše, protože oči už nemají, co by vyplakaly, zabalí Bena do deky, uloží do dvoukoláku, na který ještě přiloží rýč a pomalu, jen co noha nohu mine, ho odveze na místo, kam spolu chodívali a které měli nejraději.
,Tady budeš mít klid, Beníčku,‘ a stařík se dá do kopání. Jílovitá zemina rýči vzdoruje a staré ruce nemají moc síly, a aby toho nebylo na starého pána málo, z oblohy se začínají valit provazy vody. Po zbytek odpoledne a po celou noc stařec kope, až konečně k ránu, kdy už mu ruce vypovídají poslušnost a nohy se mu podlamují, se ještě naposledy rozloučí s přítelem, políbí ho na čumec, zabaleného v dece ho co nejopatrněji uloží do hrobečku, přidá mu tam jeho oblíbenou hračku a velmi, skutečně velmi jemně zahrne vykopanou zeminou.“

„Tak to je ale smutný příběh,“ říká Gizem. Nebyla by ještě nějaká mňamka?“
„Obludo nenažraná, to ještě není konec příběhu.“
„Tak tím spíš se na další vyprávění musím posilnit.“ Když pak dostává další plátek šunky, uvelebuje se a poslouchá páníčkovo vyprávění.

„Stařík po návratu domů v horečkách ulehl, ale proto, že měl tuhý kořínek, i v tomto požehnaném věku se nakonec dokázal vykurýrovat. Tedy abych byl přesný: Dokázal vykurýrovat svoje tělo, ale duši, duši ne. Ta byla bolavá a tesknila. Zůstal na světě už zcela sám.
A pak jednoho dne – kdo ví, zda mu smutek zcela zakalil mozek anebo zda si pouze našel způsob, jak smutku čelit – vzal vodítko a obojek: ,Bene, jdeme na procházku.‘
Od té doby se každé ráno den co den kolemjdoucím naskýtala možnost zahlédnout shrbenou postavu o holi, ve druhé ruce vodítko s obojkem, která láskyplně promlouvá k neviditelnému psovi. Pro jedny obrázek pitoreskní, bizarní, pro jiné smutný a srdcervoucí.“

„Ale ten pán tu už nechodí,“ přerušuje vyprávění čumina, „toho bych si určitě všimla. Co se s ním stalo?“
„Asi bys chtěla slyšet šťastný konec, viď?“
„No jasně, víš jak tyhle happyendy miluju. Červená knihovna, to je moje…“
„Tak to tě zklamu. Vyber si – buď si poslechneš konec, i když veselý není, anebo nechám vše jen na tvojí fantazii.“
„Na fantazii? To bych musela přemýšlet? Jé, to se mi nechce. Tak tedy vyprávěj, no…“

„Jak šel čas, místní si na neobvyklou postavu zvykli. ,Neškodný blázen‘, označovali starého pána, kterého si přestávali všímat. Jenomže kdo si nepřestal starce všímat, byly děti. A ty, jak známo, dokážou být někdy velmi necitlivé a kruté. Na staříka posměšně pokřikovaly, tahaly ho za vodítko, ale on jako by je vůbec nevnímal, vždy pokračoval v cestě a vyprávěl si se svým Benem.
To, že se pán nebránil, malým tyranům dodávalo sebevědomí a přidávali na agresivitě. Začali na něho  sprostě nadávat, plivali na něho a jeden z nich, nejdrzejší hajzlík, ho jednou dokonce i pomočil.
Starý pán však myšlenkami ve svém vlastním světě nechával všechna příkoří a všechny krutosti bez povšimnutí.
Až do osudného dne. Tehdy ho zase obklopili výrostci, pokřikovali na muže svoje oplzlosti a bavili se tím, jak stařec promlouvá k neexistujícímu psovi: ,Bene, Beníku, to máme ale dneska krásně. Ta dnešní procházka bude stát za to.‘
,Jé, hele, vole, von mu říká Ben.“
Starý pán při vyslovení jména svého přítele zpozorní, na chvíli se zastaví, ale pak pokračuje v chůzi.
,Kluci, co kdyby sme si dali sváču? Hele, dáme si Bena na pekáči nebo do karbošů?‘
Kobru bosou nohou by ten malý grázl nepodráždil víc. To, co následovalo, ho zaskočilo natolik, že nebyl schopen bránit se či vzít nohy na ramena: Ve starém muži se najednou vznítily saze. Kde se to v něm najednou vzalo, nikdo neví. Ke klukovi přiskočil a začal ho holí mlátit hlava nehlava. ,Bena ne, Bena ne!‘ křičel na spratka a dál se oháněl holí. Kluk ležel na zemi a chránil si obličej, zatímco stařík do něj smyslů zbavený bušil stále a pořád.“

„A to je všechno? Hele, promiň, ale já to jako smutnej konec nevidím. Vždyť ten spratek nakonec dostal, co si zasloužil. Nebo snad chceš říct, že to nepřežil?“

„Přežil. Vřeštění toho kluka přivolalo rodiče místních spratků, kteří nezkoumali, co se stalo, a na starého pána se vrhli. Vytrhli mu nejprve hůl, kterou ho začali bít, potom do něj, na zemi ležícího, kopali, dokud stařík nezůstal nehybně ležet. Pak kdosi zavolal sanitu, ale ta, jak se později ukázalo, už byla zbytečná…“

„Tak to je hodně smutnej konec, to máš pravdu. A to se fakt stalo?“
„Kdo ví, jestli se to stalo či nestalo, ale stát se to rozhodně mohlo…“