Odpůrci výcvikových obojků teď určitě nadskočí a budou chrlit plamenné proslovy o týrání psa. Mezi nimi i jeden velmi uznávaný „psí psycholog“, který výcvikové obojky zatracuje, ale současně se netají tím, že utíká-li mu pes, raději mu šutrem zláme nohu, aby se mu nestalo něco horšího – třeba aby neskončil pod autem. Jak humánní…

Když bylo Gizem sedm měsíců, začala se dostávat do puberty. A začínalo být ouvej. Na procházce přestávala poslouchat, přivolání jako by zapomněla a jediný způsob, jak ji přilákat, bylo otočit se k ní zády a jít pryč.

Horší však bylo lákadlo v podobě vysoké zvěře – jakmile zblýskla srnu, žádné „fuj, ke mně“ pro ni neexistovalo. Dokázala honit srny celou věčnost, páníčci trnuli strachy, co se jí jednak může stát, co jednak může způsobit, skončí-li pod autem. Jednou v dáli spatřila ovce na louce, vystartovala za nimi a než k ní pán doběhnul, nahnala zděšené ovce do dvora statku, přičemž z okna jejich oprávněně naštvaný majitel křičel: „Já toho psa zastřelím!“. Pán popadl čuminu za obojek, připnul vodítko a s omluvami pelášil pryč. To byla poslední kapka a Gizem čekaly procházky na vodítku. Jenomže co je to za procházku, když se pes neproběhne…

„Pořiďte si výcvikový obojek,“ poradil soused. „My měli ten samý problém, byl jsem zoufalý z toho, že nemůžu se psem na volno, nikdy jsem neměl psa, který by nemohl chodit navolno. Tohle mi poradil kamarád, kterému zdrhal lovecký pes. Jeho to zachránilo a nás taky.“

A tak Gizemin pán objednal výcvikový obojek. Když dorazil, začal čuminku do obojku navlékat, ale prozatím bez jeho aktivace – aby si na něj zvykla a nedávala si ho do souvisosti s jeho později použitými funkcemi. V tomto obojku, avšak na vodítku, pak takhle chodili na procházky asi týden.

Po týdnu si pán řekl, že obojek aktivuje a začne čuminku na něj zvykat. Nastavil slabou intenzitu impulsů, jen pro tlačítko „boost“ nastavil intenzitu o něco silnější, pro případ nutnosti.

Takhle vyzbrojeni vyrazili na louku, kde potkali kamarády Samíky (resp. labradora Samíka s jeho pánem, kterému neřekl jinak než velký Sam). Chlupáči si spolu hráli do té doby, než Gizem zblejskla srny: vystřelila, páníček stačil sotva zařvat „fuj, ke mně“ (samozřejmě bez úspěchu), poté stisknul tlačíto pro zvukový signál, Gizem pelášila dál. Následoval stisk tlačítka pro slabý impuls, Gizem pokračovala a blížila se k houští. Tlačítko „boost“ promluvilo v okamžiku, kdy Gizem mizela v houští – ozvalo se psí zakníknutí.

Po nějaké chvilce z jiné části houští vyběhly srny, chvilku za nimi Gizem. Opět přivolání, opět zvukový signál, opět „boost“ – Gizem kníkla, stáhla ocas mezi nohy a na páníčkovo přivolání velmi ochotně přiběhla. Chvíli na to si opět hrála se Samíkem, jako by se vůbec nic nestalo, zjevně nebyla jakkoli vystresována. Později dostala ještě jeden impuls (opět srny), od té doby stačí většinou přivolání, ve výjimečných případech zvukový signál. Je vidět, že jí výcvikový obojek nikterak neublížil a páníčkům ulevil na duši a všechny osvobodil…

Postřehy k výcvikovému obojku:

1) Je dobré psa na obojek nejprve zvykat, tedy navlékat ho psu a chodit se psem na vodítku, aby si pozdější impulsy nedal s obojkem do souvislosti.

2) Je třeba, pokud je příležitost, postupně zvyšovat impulsy od nízkých až do doby, kdy se stanou psovi nepříjemné (třeba začne-li ožírat nalezenou kost či exkrementy a na povel „fuj“ nezareaguje)  – ale NIKDY!!! nedávat psovi impuls bezdůvodně nebo bez předchozího přivolání následovaném zvukovým varováním. Pes vždy musí vědět, že impuls dostal proto, že neuposlechl ani přivolání, ani zvukový signál. Pokud člověk není schopen důsledně dodržovat tento postup, nepatří mu ovladač výcvikového obojku, psa by jenom stresoval a týral.

3) Je-li pes v těsné blízkosti jiného psa či člověka, není dobré dávat ani varovný zvukový signál, ani impuls. Impuls ne proto, že by si ho pes mohl dát do souvislosti se psem či člověkem nablízku a napadnout ho, signál ne proto, že by nemohl z již uvedeného důvodu následovat v případě neuposlechnutí impuls – pak by pes mohl přestat brát varovný zvukový signál vážně.

4) Impuls by nikdy neměl být vyslán, pokud pes není vidět – mohl by být zachycen např. v houští za obojek…