„Au, to bolí, fuj!“ Trvá nějaký čas pochopit, že ač jsou Gizeminy stisky bolestivé (někdy až velmi, protože na první zoubky, které jsou jako jehličky, by se měl vydávat zbrojní průkaz) a že nakrabacený čumák vypadá skutečně hrozivě, nejde o nějakou agresivitu, ale o štěněcí hrátky v kangalím podání.

Časem se pozná okamžitě od pohledu, kdy na Gizem přichází vlčení (jak tomu páníčci říkají) jehož četnost, stejně jako intenzita „útoků“ bude časem slábnout. Také po pár měsících vymění zuby za druhé, už ne tak ostré a získá cit, aby poznala, jak moc může lidskou ruku stisknout, aby to nebolelo.

Chce to jenom čas – ovšem je potřeba umět rozlišit, kdy jde o jakousi snahu dominovat a upevňovat si pozici. Stalo se, že Gizem objevila Míšiny křídy, jež se jala rozkousávat. Když k ní pán přiskočil, aby jí je sebral, nakrabatila čumák, ukázala zuby a zavrčela. No ta to schytala! Páníček ji seřval a vytahal za kůži na krku tak, jak to dělají psí mámy. Podobná situace se opakovala do dnešního dne ještě dvakrát, naposledy když byl Gizem přesně jeden rok: byla na vodítku, našla nějakou kost a na „fuj“ nereagovala a kost ukryla v tlamě. Pán tlamu rozevřel, kost vyndal a hodil na zem – začala vrčet, cenila zuby… Opět ji pán seřval, opět tahal za kůži, tentokrát však musela být procedura delší, než se Gizem srovnala. Pán byl tentokrát zvědav, zda ho náhodou čumina nekousne, ale věděl, že polevit nesmí, byl by to začátek cesty do horoucích pekel. Ač je žrádlo alfou a omegou existence těchto psů, vrčet na pána nesmí a pokud se to stane, nelze takové chování tolerovat ani v nejmenším, jinak by se to později obrátilo proti pánovi.