„Fuj! Nesmíš!“ Gizem se zastavuje, i když by se s tak velkou chutí dala do pronásledování toho hnědého, pruhovaného pejska. A po chvíli po pěšince vyšlapané ve vysoké trávě přímo proti ní a jejímu páníčkovi s hlasitým kvičením míří další, těsně před naší dvojicí však odbočí a mizí celý vyděšený ve vysokém porostu. Vyděšen je v tuto chvíli i Gizemin páníček – ač ateista, modlí se, aby za těmi prcky nevyběhli jejich rodiče…

Po procházce dostává čumina snídani, dostává i pamlsek, ale pořád je jí to málo. Jako mlsný kocour (Proč zrovna kocour a ne třeba psina?) obchází v kuchyni kolem připravených balíčků s dobrůtkami, olizuje se a dělá na páníčka smutné, hladové oči, zkrátka nahodí výraz mučeného tvora, jak to umí snad jedině ona: „Podívej, jak jsem smutná. Vidíš to? A vidíš, jaký krokodýlí slzy tu roním?“
„Vidím. Opravdu krokodýlí slzy, jen co je pravda. A roníš je z tý tvojí věčně nenažraný tlamy, potvůrko! Už jsi mňamku dostala a neboj, ještě dostaneš. Tohle však není pro tebe, ale pro Adélku se Širinkou. Přece bys to vlastním holčičkám nesežrala?!?“
„Proč ne,“ říká si Gizem, ale jenom pro sebe, aby před páníkem nevypadala jako krkavčí máma. „Budeš jim posílat balíček poštou?“
„Kdepak, pojedeme štěněnky navštívit. Zítra. Už se nemůžu dočkat. Máš radost, až je uvidíš?“
Gizem se zarazí, chvíli přemýšlí a pak se začne vykrucovat: „Navštívit? To jako jet za nimi tou popelnicí? Vždyť víš, jak to cestování špatně snáším, jak mi nedělá dobře. Kdepak. Já si počkám, až přijedou holčandy k nám,“ dodává, i když ví moc dobře, že holčandy k ní sotva kdy najdou cestu.
Přece se páníčkovi nepřizná, že za holčandami nejede jenom a pouze proto, že by pak nesnesla další loučení.
„A vůbec, neuváděj mě do rozpaků a pojď si hrát. Leze na mě vlčeníčko.“ A tahá páníčka ven. „Co já bych na tebe jen vzala? Aha, už to mám. Třeba tenhle copan…“