„To je ale pohodička, konečně to máme dneska bez pemzy,“ libuje si páník na procházce, když po týdenním ranním mrazíku mu ranní rosa nebrousí nohy v sandálech.
„No jo, máš pravdu, pohodička,“ přitakává mu Gizem, která už tři dny chodí na procházky navlečena do náhrdelníku ze „stříbra“, resp. do řetízkového obojku, protože ten výcvikový je v servisu. Bez výcvikového to jde samozřejmě taky, ale páník má raději jistotu, takhle čuminu dál než na nějakých padesát metrů od sebe raději nepouští.
„Něco bych zakousla,“ říká čumina, která se deset metrů před páníčkem zastaví a kouká, kde by co sežrala.
„Obludo nenasytná! Vydrž, po procházce bude snídaně.“
Jenomže kdepak. Čumina stojí, kouká před sebe, pořád si opakuje, že by něco sežrala, a začíná to vypadat, že si poběží nějakou tu snídani obstarat sama.
„FUJ! NESMÍŠ!!!“ Páník umí zařvat, ale takhle nahlas snad ještě v životě nezařval. Dokonce ani tehdy, když čučel na hokej a naši dali gól.
Vědomí, že Gizem nemá výcvikový obojek a obavy z možých následků velmi posílily jeho hlasivky: Asi patnáct metrů před čuminou proti ní stála ohromná bachyně obklopena selaty.
Gizem, která se už chystala k výpadu, se k páníčkově úlevě zarazila a na přivolání k němu sice neochotně, ale přiběhla. Dvounožec otřel z čela ledový pot, pochválil Gizem za poslušnost, odměnil ji piškotem a naše dvojice pak pokračovala v procházce.

Odpoledne na „dlouhé“, tedy na dlouhé procházce, kdy páník kromě čuminy vyvenčí i paničku, už není po štětinaté rodince ani vidu, ani slechu, poue rozrytá louka vydává svědectví o její přítomnosti.
Po občerstvovací zastávce se pak smečka vrací domů, páník usedá k počítači a volá na Gizem: „Prdelko, zase ti přišel mail.“
„Adélka! To mi určitě píše Adélka. To ona především posílá maily, navíc Širinka mi psala před týdnem.“
Ale kdepak, mail je opět od nejmladší z Gizeminých dcer. Gizem si vezme notebook do pelechu a čte:

Moje milá maminko,
jistě jsi překvapena, že Ti zase píšu já. Kdybych psala klasický dopis a posílala ho poštou, kdo ví, kdy bys ho dostala (a kdo ví, dostala-li bys ho vůbec) – následující informace, které nesnesou odkladu, by už byly zastaralé.
Byla jsem opět na předváděcím molu, a to v Praze na Prague Expo DOG CACIB. Na výstaviště tentokrát s námi jela i moje dvounohá ségra Nelinka. To víš, je zvědavá – sice je ještě mládě, ale taky už zřejmě uvažuje o práci modelky a chce si to pořádně očichat… Export na místo určení jsme tentokrát zvládli bez úhony, neblinkala jsem ani já, ani žádný z dvounožců.
Stejně jako před týdnem, i tentokrát pro mě bylo připraveno molo ve třídě Šampion. Povzbudit mě přijela dokonce i Martina Freislebenová. Ano, to je panička Azmíka, který dnes zůstal doma. Normálně mi fandila, zřejmě se snaží vyžehlit ty Godzilky, kterými mne a Adélku kdysi nazvala. A asi i doufá, že si to vyžehlí i u tebe, protože podle mých informací by se v dohledné době chtěla za tebou přijet podívat. V příloze zasílám i nějaké fotky, které jsou shodou okolností od ní – ta dělá Hujera, viď?
Asi Tě zajímá, jak jsem dopadla dnes, že? Nebudu Tě už déle napínat, dopadlo to nejlépe, jak jen to dopadnout mohlo: Pan rozhodčí Otakar Vondrouš mě ocenil hodnocením V1, CAC, CACIB a BOB. Navíc jsem dnešním dnem splnila podmínky pro získání titulu Šampion ČMKU.
To víš, že moji páníčci byli blahem bez sebe, a tak, abych toho trošku využila, hodila jsem po nich smutným okem „Mám už nějaký okoukaný obojek. Coby čerstvé šampionce ČMKU by mi slušel nový, nemyslíte?“. Samozřejmě, že neodolali a společně s Martinou jsme zamířili ke stánku s obojky. Martina koupila pro Azmíka brokátový černo-stříbrný, moji kamarádi a páníčci Zdeňka a Zdeněk (já jim důvěrně říkám ZZ TOP) mi pořídili ten samý, pouze s jinou kombinací barev, a to černo-zlatý. Mí dvounožci pak ještě utrousili cosi v tom smyslu, že až si s Azmíkem ty obojky oblékneme a uvidí nás někdo spolu za necelý měsíc na mezinárodní výstavě v Litoměřicích, na kterou Tě samozřejmě zvu, bude říkat cosi o bordelmamá a bordelpapá, ale tomu jsem nějak neporozuměla.
„Když dostal nový obojek i Azmík, který tu není a ničím si ho nezasloužil, neměla bych dostat ještě něco?“ A tak se obě moje „zetka“ na sebe útrpně podívala a s kyselými obličeji mě ještě obdarovala novým vodítkem a taškou plnou pamlsků. Ale tu mi, srabi jedni, nesvěřili. Prý, že to budu dostávat postupně.
Pak jsme skočili do popelnice na kolech a uháněli domů na opožděný obídek. Nacpala jsem se granulemi a kusem flákoty, až se mi z toho teď zavírají oči. Budu tedy končit, půjdu si dát několikahodinového šlofíčka. Nezapomeň přijet do Litoměřic, moc ráda Tě uvidím. A samozřejmě nezapomeň o mojí slibné kariéře informovat prarodiče a tetu Míšu.
Milióny zubinek posílá Tvoje
Ayşirin Gizem from Kangalhill

„To víš, na nějaký Litoměřice zapomeň, mladá dámo,“ utrousí Gizem. „To bych se musela trmácet zase tou pikslou, a do ní mě dostanou jenom v případě krajní nouze, což tento rozhodně není,“ mudruje pejska a jde se s hlavou hrdě vztyčenou pochlubit úspěchy nejmladší ze svých dcer.
Dvounožci si její vyprávění nadšeně vyslechnou a zejména „děda“ se dme pýchou.
„Jen se tak nenaparuj, je to moje dcera,“ zchladí ho čumina. Jestli si tady někdo zasluhuje uznání, tak jsem to já. Tak koukej rychle nakulit nějakou odměnu.“
„To víš, že dáme odměnu, prdelko malá,“ rozněžnělý kmet na to.
„A až jí dáš tu mňamku, převlíkni se,“ volá na něho panička. „Už zase sis ucvrnknul…“