„Jen aby se někde neztratil, prcek jeden zrzavej,“ říká si na procházce Gizem, když ve vysoké trávě vyhlíží svého labradořího kámoše. Ale kdepak Samík. Ten si vykračuje vzrorně po pěšince a ani ho nenapadne brodit se neproniknutelnou džunglí.
„Jestlipak jsi dneska na něco nezapomněl, kámo?“
Samík dumá, dumá, ale jediné, co ho napadne, je: „Kakat? Už jsem byl…“
„Je to marný, je to marný, je to marný,“ povzdechne si čumina a trochu Samíkovi za trest, že si nepamatuje, co by si každý správný kamarád pamatovat měl, pocuchá srst. Ale opravdu jen tak jemně, láskyplně. Ale jaký je dnes den, mu nepřipomene, bylo by jí to trapné.

Když se kamarádi rozloučí a odeberou se do svých příbytků, Gizem očekává, že si vzpomene alespoň páník. Ale kdepak. Ten namísto toho, aby se pejsce věnoval, zavře se do pracovny a začne zpracovávat právě nafocené snímky.
„No to je mi pěkný,“ hudruje Gizem a uraženě ulehne v zádveří, protože byť je jarní den, slunce začíná pražit jako v nejžhavějším létě. „Nejen Samík, zapomněli i mí dvounožci,“ posteskne si, uroní slzu a nechá si zdát o naporcovaném mamutu…

„Ale nezapomněli, jsme, jak bychom mohli,“ budí ji ze sna panička s páníčkem.
„Taky jste mohli počkat, než toho mamuta sežeru celýho,“ naoko se rozčiluje Gizem. „A proč mě vlastně budíte?“ ptá se, ale ví to moc dobře.
„Pojď ven, tady by bylo moc naslintáno.“
Čumina se milostivě uráčí a zvedá se. Tedy ne že by se zvedala sama, pomoct jí musí vůně linoucí se z dobroty, kterou drží panička.
„My ti tedy přejeme k dnešním narozeninám všechno nejlepší.“
„Ty proslovy jste si klidně mohli ušetřit. Nakulte tu mňamku sem, jakýpak s tím štráchy.“
„A nechtěla by sis to odnést někam do stínu?“
Lepší vrabec v hrsti, nežli blechy v srsti, praví anatolské přísloví, a toho se drží i Gizem. Co kdyby si to cestou do stínu páníčci rozmysleli a klobásku jí sebrali? Kdepak, to riskovat nemůže. Klobásku popadne a už vyhlíží, kde ji slupne.
„A jak to, že je jen jedna? Vždyť jsou mi dneska čtyři roky. Koukám, že jste na mě pořádně šetřili. A že je taková podmírečná? Menší už neměli? Vždyť nemá ani správnou kohoutkovou výšku, tedy 79 centimetrů. Je mi jen tak tak pod bradu,“ brblá, skládá se na trávník a do mňamky se okamžitě pouští. Důkladně. Za pár minut je po klobásce.
„Moji milí dvojnožci, udělali jste mi radost,“ vyskočí čumina poté, co si utře oslintanou tlamu, a radostí z toho, že na ni její smečka nezapomněla, metá kozelce a válí sudy na slunci tak, že pak musí zahánět žízeň vodou z jezírka, div že ho nevylemtá, a když konečně uhasí žízeň, pokračuje v radostném skotačení. Teprve po chvíli se unaví tak, že se odebírá do chládku, aby mohla pokračovat v započatém díle, tedy v likvidaci mamuta…