„Tedy to je síla! To je puch, čumino! Už je mi jasný, jak dokáže kangal ochránit stádo před vlkem či medvědem – ten smrad dokáže zabít i medvěda,“ stěžuje si na nesnesitelné životní podmínky panička při odpolední procházce poté, co Gizem dva kroky před ní vypustila trochu vzduchu, a to nikoli tlamou.

„Když páníček psal o feně mnoha tváří, na jednu tvář docela určitě zapomněl – na tchoří…“ Gizem se urazí, uzrává v ní předsevzetí, že za takovou urážku už s paničkou v životě nepromluví ani slovíčko. Vydrží jí to však jen do okamžiku, kdy panička vsune ruku do kouzelné piškotové kapsy – jsou holt okamžiky v životě psím, kdy i hrdost musí stranou.

Večer se pak doma, když si „ségra“ i páníček pochutnávají na chlebu se šunkou, Gizem neudrží a loudivě vráží hlavu do klína tu Míše, tu páníčkovi, očima hypnotizuje pochoutku, přičemž na těle se jí vytvářejí dva hrby. „No tak, nebuďte škoti, nakulte taky něco. Ukážu vám ještě další číslo. Hele, umím i velblouda…“