Prásk! Slyšeli jste tu ránu? Jestli ne, tak to je asi tím, že máte ušiska vytahaný jako baset a sedíte si na nich nebo jste hluchý jako poleno. Právě jsem si bouchnul šampíčko. Dneska je to přesně tři tisíce dvě stě osmdesát sedm dnů od doby, kdy jsem pozdravil tenhle svět! No jo, dneska mám narozky, a to ne takový ty falešný, který mám každýho sedmadvacátýho, ale ty opravdický, roční. Očekávám tedy, že laskavě zvednete svoje zadnice, rozbijete prasátka a pofrčíte koupit nějakou tu svíčkovou. Ale pěkně postupně, jeden za druhým, ať se mi tady neporvete kvůlivá tomu, že mi chcete dát dárek jako první.

Jináč ideální den ke zhodnocení kvality mýho života. No, co si budem nalhávat, je to totálně na prd. Jak jste asi pochopili, očekávám k narozkám nějaký dobroty, páč tady mě berou žrádlem u huby. Fakt. Jsem chodicí kost a kůže – vlastně div, že se ještě držím na nohou.
Takhle zesláblej jsem pak nucenej otročit na zahradě až padám vysílením. Když se pak dostanu s vypětím posledních sil do boudy, pustí se do mě máma se ségrou a týrají mě až do bezvědomí.

S procházkama je to teď taky bída. Fotřík mě vytáhne ráno v pět, ale pak se mu už nechce. Říká: „I když ten malej vzteklej spratek klimatickou krizi zrušil, je tam neskutečný vedro, padli bysme na tlamy.“ Je pravda, že ho sice tahám odpoledne ven, ale když si zkusím na chvíli vylízt z chlazený boudy, dám fotříkovi za pravdu, že to je blbej nápad.

No a to je pro dnešek všechno, nemám čas se rozepisovat, musím vyhlížet gratulanty, tak šup, šup, koukejte vykoupit řeznictví.