Ten hajzl! To se na mě nezlobte, ale tohle je nejslušnější použitelnej výraz, kterej mě napadá. Představte si, co mi fotřík provedl: Tři tejdny se tvářil jakoby nic, byl miloučkej, na procházky se mnou chodil, dokonce i nažrat mi občas dal, ale jen proto, aby polevila moje ostražitost.

Jenomže to se panáček pořádně plete – já jsem ostražitej pořád. Jednou takhle navečer začal do plechový pojízdný popelnice nosit různý tašky a krabice. To nemám rád, to vždycky hrozí, že mě bude chtít přibalit taky a budu muset absolvovat nějakej nepříjemnej přesun. Jak já vám mám to cestování nerad! Potom zase ten plechovej krám zastrčil do garáže a tvářil se, jako že v pohodě, že mě se to vůbec netýká.

Druhej den ráno mě vytáhl na procházku a všechno se zdálo bejt v pohodě, jenomže potom  dvounožci kmitali sem a tam a připravovali si nějaký věci a to se mi už nelíbilo. Když pak fotřík řekl, že půjdeme na procházku, raději jsem zdrhnul do pelechu pod schody. Je to takový moje zázemí, kam se vždycky zašiju, když na mě něco chystají. Jenomže páník mě i v pelechu oblíknul, připnul vodítko a vytáhnul mě ven. Předal vodítko paničce a ta se mnou šla na procházku.
Po návratu z procházky ale už stála plechovka na kolech před barákem, dvounožci mě i přes můj pasivní odpor vtáhli do zadku toho přemisťovadla a jeli jsme pryč.

Cestu jsem přežil, ostatně jako zatím vždycky, ale jeden nikdy neví, co se mu může přihodit. Vysadili mě na docela pěkným místě. Ostatně každý místo je pěkný, když to není v kufru auta. Došli jsme k boudě u skály, která, jak se ukázalo, měla bejt teď naším domovem.

I když jsem zpočátku trochu hudroval, řeknu vám, bylo to tam parádní! Každý ráno jsme v 6.30 vyráželi na delší procházku – okruhy, který jsme střídali. Byla to náročný procházky, páč rovinka je v těch končinách sprostý slovo: Prostě jen krpály nahoru a dolů. Ale dal jsem to. A dokonce nejen já, ale i dvounožci. Ti mi dávali cestou pít, takže jsem vždycky došel až do cíle. Přes den jsem si pak ve stínu odpočinul a večer mě vždycky čekala krátká, dvoukilometrová procházka. Tak takhle by to mohlo bejt pořád, vůbec bych se nezlobil.

Jenomže jako každá pohádka jednou skončí, skončila i tahle. Když jsem viděl skládání věcí do tašek a krabic, věděl jsem, že je zle. Oblíkli mě, že půjdeme na procházku, ale šla se mnou jen máma, kousek – tak, abych neviděl na auto a mě bylo jasný, že do něj fotr zase láduje všechny věci. Po nějaký chvíli za námi fotřík přišel a dali jsme kratší okruh, ale páč jsem věděl, co mě čeká, začal jsem zlobit. Několikrát jsem se zastavil, lehl jsem si a páník mě musel zvedat za obojek, abych pokračoval v chůzi. V jednu chvíli jsem si lehl na bok a když mě fotřík chtěl postavit, bušil jsem huňkou  zem, jakou jsem měl bžundu z toho, jak ho zlobím. Jenže taťka mě stejně postavil a na vodítku jsme došli až k chaloupce, kde jsem dostal napít a že prej pojedeme domů, že tam na nás čeká ségra Míša. Tentokrát jsem na pasivní obranu už rezignoval, páč by to stejně k ničemu nebylo, a do popelnice jsem skočil sám.

No a teď jsem zase doma, ale tak unavenej tím psaním, že  si musím lehnout. Tak se mějte fajn – a jestli mě zase někam neunesou, tak snad možná v obvyklým termínu zase tady.