Baf! To jste se ale lekli, že jo? No jasně, že si nemyslím, že byste se lekli toho bafnutí. Lekli jste se toho, že tu není pravidelnej raport. Jako bych slyšel, jak si všichni doma říkáte: „Copak se asi Nadirkovi stalo? Snad nemá něco s tlapkou, že nemůže psát. Nebo nedejbůh něco horšího!“

Prd. Já se klidně drze přiznám, že jsem vám to udělal naschvál. No fakt. Proč, proč… Vy ale máte hloupý otázky. Přece proto, abyste si vážili toho, že mě tu máte, abyste to nebrali jako samozřejmost a abyste do mě hrnuli dobroty horem dolem. Tak se koukejte polepšit…

Asi vás, vy zvědavci, zajímá, co je novýho. Tak v první řadě fotřík přestal nosit hadr omotanej kolem tlamy. Díky tomu mě taky konečně po dlouhý době začal brát na dlouhý procházky – to je žůžo! Jenomže nám louky mezitím, co jsem na nich nebyl, zarostly tak, že nejsem v trávě pomalu ani vidět, a to nejsem žádnej prcek.

A novýho je ještě to, že jsem zapojil veškerej svůj detektivní um a vypátral jsem fotříkův ztracenej bílej koberec. Představte si, že byl pod kamínkama! Taťka měl ohromnou radost, že ho zase vidí a pochválil mě, jak moc jsem šikovnej.

Jinak se nic moc novýho neděje, já pořád dřu jako otrok, kromě vydatný pomoci páníkovi ještě do roztrhání těla pomáhám v kuchyni mojí dvounohý mamce.

Jinak jak jistě víte, sedmadvacátýho květence jsem měl narozky, bylo mi přesně35 měsíců. No a v ten samej den mí dvounožci vzpomínali a poslali přáníčko do Bájné Anatolie, páč Gizem by slavila už osmé narozky. Já jsem svůj podpis k přáníčku taky přidal, páč i když jsem tu krásnou fenu osobně nepotkal, slyšel jsem o ní vyprávět plno historek.

No a to je asi tak všechno, co by mohlo stát za zmínku. Nějak mě to hlášení vyčerpalo, jdu si dát šlofíčka a vy se mějte se fajn.