Po nočním dešti je všude mokro, ale princezničkám to nikterak nevadí. Širinka zcela neomylně vyhledá jedinou prohlubeň v dlažbě, která je k mání a sedá si do louže vody. „Holka, holka, ty jsi ale trdlinka. Doufám, že z toho vyrosteš,“ říká páníček, přičemž má na mysli i to, jak nejmladší ze všech štěňat si velmi často (a páníček je podezírá, že i s radostí) ráno poté, co udělá loužičku, do ní taky hned kecne.
„Širinka, trdlinka,“ posmívá se ségra.
„Adélka, prdelka,“ schytává protiúder.

A už už si chtějí vjet do chlupů, když Adélka zaregistruje, že ji páníček fotí:  nejprve se zaksichtí, pak oklame důstojným výrazem a vzápětí na páníčka vyplázne jazyk. Tím páníčka na okamžik konsternuje a vrhá se na Širinku. Ale jen na chvíli. Jakmile se objeví jiný objekt hodný jejich zájmu, společnými silami se na něho vrhnou a vysají ho do poslední kapky. Tedy pouze v případě, že objekt nemusí do práce – jakmile jde o ostrahu, jde vše stranou a potomci spadají jako hrušky ve větru.

Stejně tak společně děvčata ráda usínají, někdy si ustelou dokonce v náručí tety Míši a když se probudí, vrhnou se společně i do zpracovávání dřeva.

„Gizinko, jdu se rozloučit s Bublinkou, půjdeš se mnou?“ Bublinka, štěňdo, které je denně radostně vítá na jejich ranních procházkách, si mají vyzvednout noví kamarádi a odvést do jejich domova. Gizeminu páníčkovi bude radostné Bublinčino vítání chybět…
„Šla bych moc ráda, ale nemůžu.“ říká Gizem. „To víš, holky se můžou každou chvíli probudit,“ vysvětluje a myslí si: „Pche! To tak! Dennodenně mi užírá piškoty, jen ať je od ní pokoj!“

Páníček jde tedy sám a je zvědav, jak nové kamarády Bublina přivítá. No jak jinak, než radostně, je to přece vítací pejsek. A jak je vidět, sympatie jsou oboustranné, padli si vzájemně do zřítelnic. Jen to stěhování bude až za několik dnů, a tak je Gizemin páník rád, že ještě o pár ranních piškotů rozdá víc.

Po návratu domů páníček zaslechne, jak Adélka sestře říká: „Víš to, že je dneska Den matek?“
Širinka vyprskne smíchy: „To nevím. A kdy je den šroubků?“
„Ty jsi vážně trdlinka. Den matek znemená, že mají svátek všechny maminky…“
„Jo aha. A to bychom měli mamince taky něco dát, viď? Ale co?“
„Támhle v křoví se povaluje pár dnů stará morková kost. Koukala jsem na ni, ještě je na ní kousíček masa. Myslím, že když ji mámě dáme, nepozná, že není nová. Co ty na to?“
„Tomu říkám nápad!“ A Širinka upaluje pro kost, kterou pak obě společně slavnostně Gizem předávají.

„Děvčata, to mám ale radost,“ říká dojatá máma, potlačí slzu a naoko se s chutí pustí do kosti, kterou už dávno odložila, protože už přestala být přínosná…