Bez svolení si ráno Adélka půjčuje ohlodanou máminu kost. Gizem, aby udělala ratolesti radost, se s ní o kost chvíli přetahuje, ale jen naoko, ví moc dobře, že kost je už dokonale spotřebovaná… Když to Adélka zjistí, kost vrátí mámě a pozornost věnuje její huňce.

Ne však nadlouho, vrhá se na ni ségra. Jenomže kdepak vyzrát na Adélku! Jeden bleskurychlý chvat a Širinka se ocitá na lopatkách. Potvrzuje to i máma v pozici rozhodčího: „Vyhrává Áda!“

Mámin verdikt se však Širince ani trochu nezamlouvá, remcá, brblá a pořád Adélku pošťuchuje, až toho má máma dost: „Tak děvenky, od sebe, každá z druhé strany klece!“ Ale i když odděleny mřížemi, pořád se ty dvě malé rampepurdy pošťuchují… Když se nakonec děvčata zklidní, mohou opustit „trestnou lavici“.

„A hele, copak je to tu? Nikým nehlídaný Bohumil!“ Samozřejmě obě treperendy se na něho vrhají, každá ho chce jenom pro sebe. „Jen ať se tahají o Bohouše, hlavně že já mám klid,“ myslí si Gizem, která vše jen pohodlně vleže pozoruje.

Z tahanice o plyšového lišáka dostávají děvčata žízeň. Zejména Adélka, která jde za mámou s tím, aby narazila nový soudek… Jenomže kdepak! Gizem se do kojení nechce a ať Adélka mámu prosí sebevíc, ať se jí snaží nenápadně přicucnout k pípě, máma je neoblomná. Dokonce finta s odvedením pozornosti, v níž se angažuje Širinka, tentokrát nevychází. Odpoledne, když to zkouší Adélka ještě jednou, se zlou se potáže, máma na ni spustí bandurskou a pořádně na ni zavrčí. Holky tak holt zůstávají o vodě a suchém chlebu (resp. suchých granulích).