„Heč, já mám vlastního dveřníka,“ vychloubačně procedila takhle jednou skrze zuby drtící piškot Gizem k Samíkovi při společné ranní procházce. „A ne jednoho, mám dveřníky tři!“

„Hele, nevěš mi bulíky na čumák.“

„No fakt, na mou duši, na tvý uši.“

A měla pravdu – odmala má přístup do domu. Do rodiny se dostala v létě, bylo teplo a tak se dveře prostě nechaly otevřené – ať si slečna chodí, jak potřebuje. Na noc se dveře zavřely (čumina spala celičkou noc) a otevřely se vždy až s první ranní psí potřebou. Jenomže s příchodem podzimu se dveře začaly zavírat a začalo být ouvej: každou chvíli ven a každou chvíli dovnitř, navíc s přibývajícími týdny se slečna naučila trajdat i po nocích, a tak se kvůli chlupaté potvůrce vstává třeba několikrát za noc… Ano, mohla by se „vykopnout“ za dveře a nechat celou noc venku, ale jednak na to člověk nemá srdce, jednak ani nervy na poslouchání hlasitého škrábání na dveře. A tak má Gizem skutečně dveřníky tři – páníčka, který běhá ke dveřím hlavně přes den, dvounohou „ségru“ pro odpolední a večerní dveřnění a paničku, která má nejjemnější spaní, a tak holt odskáče noční běhání po schodišti…

„Možná mám vlastní dveřníky proto, že jsem nejspíš šlechtična.“

„Neke! Fakt, jo? To myslíš kvůli tvýmu von ve jméně?“ To se mi nezdá,“ opáčil pochybovačně Samuel.

„Kvůli tomu ne,“ jala se vysvětlovat čumina. „Ale určitě víš, kdo byl Adam Michna z Otradovic…“

„No to nevím,“ skočil Samík psině do řeči.

„To je děs, jací jste vy, labradoři, nevzdělanci,“ povzdechla si Gizem, zakroutila hlavou, aby zdůraznila, jak je ten Sam nemožnej a sáhodlouze mu převyprávěla, jaký byl rytíř, básník, skladatel, sbormistr a varhaník Adam Michna z Otradovic.

„Ale pořád nechápu, co ty s ním máš společného…“

„Na mě totiž volají podobně jako na něho, víš? Když se někde do něčeho zajímavýho začichám, říkají mi Čmuchna – Madam Čmuchna ze Skorotic…“