Čas je nespravedlivý a neúprosně ukrajuje z prázdnin mnohem rychleji, než ze školního roku. První čtvrtina letního volnění utekla jako voda a páníčci se chystali na nádraží vyzvednout ratolest.

„Co kdybychom připravili oběma holkám překvápko a přijeli na nádraží s čuminkou?“

„Proč ne…“

A tak naložili Gizem do auta a vyrazili, na nádraží dorazili asi deset minut před příjezdem vlaku. Chlupatá slečna se na nádraží chovala stylově – byla vykolejená. Nervózně úplně všechno očichávala, pobíhala, co jí vodítko dovolilo a v jednu chvíli by se snad i vydala stíhat a lovit velikou kovovou příšeru, která s hlasitým lomozem projela kolem.

Naštěstí se po chvíli nervózních tanečků ozval z ampliónu hlas oznamující, že přijíždí vlak, na který páníčci i psina (která to však netušila) čekají.

Vlak zastavil a jeho útroby začaly postupně vyvrhovat cestující, mezi nimi i dvě desítky skautíků. Tu svoji skautku poznala Gizem okamžitě: nervózně svěšená huňka vystřelila k výšinám a čuminka se radostně drala k překvapené a rozesmáté Míše. Lehce si na dvounožce povyskočila, položila mu tlapy na ramena a do ouška, jež mu řádně ožužlala, zašeptala: „Ségra, ty jsi k sežrání. Já tě prostě žeru…“ A jak řekla, tak učinila – a Míšu na místě radostí sežrala… 🙂