„To nemyslíš vážně! Venku žádná zima není, natož takový mráz, abys plnil radiátor, čéče…“ peskuje pejska páníka zrána, když vidí, jak placatici plní Jamesonem.
„Zima není, ale nařízení se musí plnit, pséče,“ opáčí páník a s přeleváním whisky nepřestává, dokud není kovová placatka plná.
„Jaký nařízení? Jsem sice jen psina, ale ne tak blbá, abych uvěřila tomu, že tě někdo nutí chlastat!“
„No jo, nutí, bohužel. Já bych se jinak ani nenapil, kdybych nemusel, vždyť mě znáš…“
„A japato?“
„Japato, japato… Je to v kalendáři. Jasně tam stojí, že dnes se musí povinně slavit mír.“
„Ty si ze mě střílíš, viď? To tam určitě není! Kolikátýho je dneska?“
„Šestýho březence.“
Gizem nalistuje v kalendáři březen, kouká na datum a říká: „No jo! Výjimečně nekecáš, je to tam: Mír oslav…“
„No dovol!?! Jaký výjimečně. Nekecám nikdy,“ naoko se durdí páník, strojí čuminu a vyráží s ní po týdenní pauze za „Samíky“. Ti si dali od společných procházek přestávku, protože Gizem byla pro Samíka neodolatelná.

Po chvíli se s kamarády setkávají. „Neblbni, já nemůžu, budu muset ještě řídit, mám nějaký zařizování,“ brání se Velkej Sam, přičemž jeho ruka s lahodnou tekutinou míří k ústům. „Tak na světový mír…“
„To je nespravedlivý! Vy si tady slavíte a my utřeme tlamy,“ rozčilují se čtyřnožci, a aby je páníčci umlčeli, odbydou je každého jedním piškotem.

„No to jste se tedy předali…“ Chlupáči jsou rozmrzelí a jdou si po svých. Tedy po svých si jde Gizem, Samík ji pořád sleduje – a obtěžuje.
„Hele, Samíku, dej mi pokoj, nemám na tvoje hrátky náladu!“
„Jen se nedělej, upejpavko, já vím, že máš, jen děláš drahoty, viď?“
Čumina vycení zuby a zavrčí: „Ještě jednou a nepřej si mě!“
„Když ještě jednou, tak ještě jednou,“ nedá na varování labradoří kámoš a s nemístnými projevy přízně nekončí.
Ale toho má čumina už dost: Vycení zubiska, skočí po něm a řádně nápadníka zpacifikuje. Až musí přiskočit páníci a chlupáče od sebe odrhnout.
„Tak to ne, takhle by to nešlo, holoto. Dostanete provaz!“ A tak se taky stane, vzápětí se jak Gizem, tak Samík ocitají na vodítku.
„Fuj, to byl šrumec! To se musí zapít! A taky oslavit světový mír…“
„Neblbni, já nemůžu, budu muset ještě řídit, mám nějaký zařizování,“ brání se Velkej Sam naučenou formulí, ale jeho ruka s lahodnou tekutinou opět míří k ústům. „Tak tedy na světový mír…“
Tento obřad se pak opakuje ještě třikrát, a tak je oběma dvounožcům jasné, že ze zařizování nebude dnes nic. Světový mír je přece důležitější…

Po návratu z procházky dostává čumina snídani, jenomže namísto toho, aby se hrnula k misce, stojí u plotu, zahleděna na sousedovc javor, na němž je cosi chlupatého. Že by kočka? Kdepak! Veverka! Sedí si tam jako by se nechumelilo (ale ono opravdu nechumelí) a v klidu si sleduje tu divnou dvojici – dvounožce se čtyřnožcem, která pro změnu zase sleduje ji.
Věděli jste, že veverka píská? Vy možná ano, ale pro Gizemina páníčka to bylo nové zjištění. Hlodavec na stromě sedí a vydává ze sebe vysoké tóny – chce navázat kontakt, anebo projevuje nelibost? Asi to druhé…
A věděli jste, že má veverka bílou náprsenku? Ani to gizemin páník nevěděl, stejně jako to nevěděla ani Gizem. „Žádná veverka, je to převlečená kočka,“ trvá pejska na svém. V tom se vevrka vymrští a dá se do útěku podél plotu, čumina vedle ní, až jí černé chlupaté stvoření zmizí z očí.
„To jsem se ale unavila. Páníčku, jdi si něco dělat, já se jdu natáhnout,“ říká pejska a jde si odpočinout, zatímco její páník usedá k počítači ke psaní těchto řádků…