Od časných ranních hodin je dnes Gizemin páník vzhůru – v půl čtvrté si čuminka ťukla, že potřebuje ven, ale vrátit se hned domů se jí nechtělo. Obcházela svoje hájemství, přičemž si pochutnávala na bylinkách, které jí přišly náramně k chuti. Už zase si dělala spásanou trávou v žaludku útulno – když se po zhruba půlhodině uráčila vrátit se domů, v přízemí ulehla a v bříšku jí škrundalo a bublalo tak hlasitě, že páník v patře už neusnul.
Ve spánku mu ale kromě Gizeminy břišní symfonie brání i tok myšlenek, které si v jeho hlavě udělaly řetízkový kolotoč – dnes čeká smečku rozuzlení tajenky: bude z Gizem máma? Páníček se domnívá, že ano – včera byla opět nežerná a kromě některých jiných drobných změn v jejím chování, zaujalo ho i to, že už několikrát šli kolem Bubliny, štěňátka křížence pravděpodobně belgického ovčáka, a když dostalo štěndo od Gizemina páníčka piškot, který s ohromnou chutí a s radostně vrtící huňkou schramstlo, Gizem nabízený piškot odmítla, přestože jinak během procházky byla po piškotech jako divá. Toto se opakovalo už asi třikrát.

S přesvědčením, že je Gizem březí se po ranní procházce loučí její páník se „Samíky“ a s čuminou míří k veterináři. V čekárně jsou první, čekání na lékaře vyplňují hrou na váženou slečnu. Čuminka zprvu  statečně odolává, nakonec se však přece jenom nechá přesvědčit, vleze na váhu a jakmile se číslice ustálí na 55,3 kg, stává se váženou slečnou.

Po chvíli se pak začíná čekárna plnit čtyřnohými chlupáči v doprovodu dvounohých kamarádů. „Kdo je první na řadě, může dál,“ ozývá se z útrob ordinace otevřenými dveřmi. Gizem následuje páníka velmi neochotně. Promačkání břicha snáší v pohodě, ale jakmile zaslechne nepříjemný zvuk holicí mašinky, chce vzít kramle: „Tak u toho já být nemusím,“ myslí si. Ale marné jsou její snahy, páník ji ne a ne pustit. Holt se tedy poddá, bříško si nechá oholit, dokonce i gelem napatlat. Když už se jí zdá přejíždění jakýmsi předmětem po břichu příliš dlouhé, nedá jí to, otočí se a hledí na monitor. „Tedy já se z vás picnu! Stojím tady jako kráva, nechám si dělat na těle různý nepřístojnosti a vy si tady čučíte na televizi! To je ta vaše přitroublá olympiáda, že jo?!?“ Její utrpení však už končí.

„Tak jak, pane doktore?“
„Podle mě gravidní není,“ říká lékař. „Na devadesát procent ne. Dnes je první termín, kdy jsem schopen vám to říct, když přijdete za deset dnů, budeme už mít jistotu…“

„No jo, co se dá dělat, je to holt příroda,“ myslí si páník, loučí se s lékařem a s Gizem (ta bez rozloučení) opouštějí ordinaci. Tak ještě jednou, za deset dní, ale šance je minimální…