Přestože je na únor nezvykle teplo a rtuť teploměru v těchto dnech šplhá přes Celsiovu desítku, v noci mrzlo, a tak při dnešní ranní procházce půda pod nohama křupe – mnohem příjemnější pocit než vyrovnávat balanc na blátivém svahu ujíždějícím pod nohama.

I čumina si libuje – v nestřeženém okamžiku vyzobává lentilky, které má raději zmrzlé než rozměklé. Na louce je jich od srnek vždy spousta… Včera však byla nežerná, na procházce ji nezajímaly ani piškoty, ani jiné laskominy. Škrundalo jí v břiše, a tak jediné, co byla ochotna do sebe dostat, byla zelená tráva, kterou ochotně spásala, aby si udělala v žaludku pokojíček. Snídaně se tak dotkla až večer. Že by její stavy byly předzvěstí zabřeznutí? Těžko říct. Páníček, který bedlivě zkoumá její chování, má pocit, že i na psy, které potkávají na procházkách a kteří na ni štěkají, je najednou poněkud ostřejší.

Dnes Gizem nežerností ale rozhodně netrpí, zřejmě chce dohnat včerejší půs. Běhá od svého páníčka k Velkému Samovi a vyžebrává jeden piškot za druhým, přičemž její labradoří kamarád jí velmi zdatně sekunduje. Procházka je dnes poklidná, psi se věnují vzkazům svých čtyřnohých kamarádů, zatímco jejich páníčci probírají úspěchy českých sportovců na olympiádě v Soči.

Gizemin páník však neustále poočku pokukuje po chlupatých svěřencích a dobře dělá. „Gizi, fuj!“ Velmi hlasitě zakřičí na Gizem, která se náhle zostra pustila do nic netušícího Samíka, jemuž se sápe po krku. Páník to má k psí dvojici asi dvacet metrů, a tak chvilku trvá, než k ní doběhne, psi si mezitím ještě párkrát stačí vyměnit názory. Šarvátka končí naštěstí jen drobnými šrámy na obou stranách. „Fuj! Nesmíš!“ Gizem je páníčkem vytahána za srst a očividně se jí to nezamlouvá, krabatí čumec, víc si ale nedovolí. Páníček se rozhlíží a rázem je mu jasné, proč se Gizem do Samíka tak pustila: hájila svoji kořist. Opodál leží hlava nebohé srnky. Kde se tam vzala, těžko říct, jediné vysvětlení, které oba dvounožce napadá, je to, že ji tam zanechal nějaký pytlák.

Čumina i Samík jsou po chvíli už naštěstí zase v pohodě a futrují se piškoty, jako by se nic nestalo. „Sorry, Same, vím, že jsem to přepískla, ale bylo to silnější než já. Znáš to: příroda, pudy…“
„Ale vždyť já vím, ty moje horká, vznětlivá hlavo.“
„Tedy zase dobrý?“
„To víš, že jo, dobrý…“