Ahoj lidi, psi a zkrátka veškerá živá havěti, která mě sleduješ. Co já jsem vám to chtěl jenom říct? Nejspíš že je sedmadvacátýho a já mám zase narozky, je mi už sedmnáct měsíců. To to ale letí, co? Jenomže to není všechno. Co já jsem vám to jenom…
Aha! Už vím! Chtěl jsem vám povyprávět o našich rituálech, který s mým dvounohým taťkou a kámošem praktikujeme. Ono je jich víc, ale zásadní jsou tyhle:
- Rituál procházkový – ten je můj nejoblíbenější. Abyste si nemysleli, to není rituál tý starý protivný baby, který nikdo neřekne jinak než Stará Špacírka. Ten rituál je můj a páníka, a většinou se odehrává dvakrát denně, a to před ranní a odpolední procházkou. To vždycky vyzvu svýho dvounožce k tanci, resp. otravuju ho, dokud nezvedne ten svůj línej zadek a neuráčí se vyrazit se mnou do luk. Jenomže kdybych poslušně stál a navlíknul hlavu do oprátky (rozuměj obojku), byla by to nuda a oba, já i páník, potřebujeme trochu toho adrenalinu. A tak, když se mě fotřík snaží oblíknout, já k zbláznění radostně vrtím huňkou, ale uhýbám a poskakuju, a tak mu dá pořádně zabrat, než se mu to povede. Povede se mu to nakonec pokaždý – zatím…
- Rituál školní – ten je naopak můj nejneoblíbenější. Naštěstí není na programu denně, ale vždycky jednou týdně, když mám jet do školky, resp. dneska už do školy, páč už jsem na mrňata velkej. Tenhle rituál začíná tak, že v sobotu po ranní procházce taťka sice otevře garáž, jako každej den, ale namísto toho, aby mi z barelu nandal něco do misky, nastartuje pojízdnou popelnici a vyjede s ní před garáž. Hned je mi jasný, co bude následovat, a tak se namísto dožadování snídaně raději klidím z dohledu a mizím za domem, kde si hlady ohlodávám nějakou kládu. O něco později pak vychází páník ven a volá mě. Já sice přiběhnu a radostně vrtím, ale protože vím, co bude následovat, okamžitě mizím v útrobách boudy (pro neznalé: bouda = dům), kde se pod schodama zavrtám do svýho pelíšku. Jenomže páník si mě tam stejně najde, oblíkne, přicvakne vodítko a vyvede ven, kde začíná druhá fáze rituálu: Venku otevře víko popelnice a láká mě dovnitř. Ale kdepak, nejsem blbej, po dobrým mě tam nedostane nikdo ani náhodou. Zašprajcuju se jak můžu, ale je mi to prd platný – taťka mě přitáhne až k autu a přední nohy mi dá do kufru. Jakmile to udělá, vzdávám veškerej odpor a skočím dovnitř. A hlavně si nechte ty vaše přemoudřelý rady, že kdybych zůstal na zahradě a nelezl do boudy, fotřík by mě nikdy nechytil. To já vím moc dobře i bez vás, ale uznejte, měli byste to srdce to tomu starýmu páprdovi udělat? No vidíte… Navíc ve škole to je pak docela fajn, když se pořádně vypsím, tedy vylítám s některejma čtyřnohejma kamarádama. Ale ne se všema, páč na některý kluky mám pifku, protože jsem kvůli nim už dostal dvě poznámky od úči: „Pere se ve škole.“ Tenhle rituálek máte i na videu, i když kvůli mizernýmu světlu pokoukání nic moc…
- Rituál vyváděcí – ten praktikujeme občas, když mám obzvlášť hravou náladu. Moji dvounožci říkají, že mám vlčení. To si najdu nějakou oběť, zpravidla toho nejsilnějšího, s kým bych se popasoval, tedy s fotříkem, protože uznejte, že popasovat se s holkama by byla srabárna. Na něho dorážím, doslova si na něho vyskakuju a taťka to snáší jen chvíli, pak mě popadne a vyvede ven. To pak říká, že jsem pěkně vyvedenej skokan anatolskej.
A co jinak děláme? No co by? Já dřu jako mezek na zahradě. Kypřím zeminu u ozdobných travin, přesazuju borůvky, aby jejich kořeny nehnily ve starý zemině, nedusily se tam, ale aby dostaly taky trochu vzduchu, páč to ví každej, že vzduch je k životu třeba.
A samozřejmě taky hlídám, chráním tu moji smečku před vetřelcema v podobě lidí, psů i koní.
A chodíme na procházky, což je moje nejoblíbenější činnost. Občas si zaskotačím s Tanynkou, občas nahodím krásný ponožy a někdy se jdu klouzat, když jsme na procházce v lese, kde se mi to mooooc zamlouvá.
Tak to je pro dnešek všechno, nebudu vás rozmazlovat nějakejma sáhodlouhejma románama. A jestli máte v plánu mrknout sem zase až za měsíc, dejte si pozor, abyste něco neprošvihli…