„Jejda, už dlouho jsi mě ták krásně neoslovil,“ praví chlupatá hlava ve dveřích.
„Ale? A to oslovení se ti líbilo?“
„A komu by se nelíbilo, kdyby na něho ostatní volali „drahoušku“?
„Koukám, Nadirku, že se tvoje stárnutí nezačíná projevovat pouhou zapomnětlivostí (Nadir si zpravidla nepamatuje, že už žral, a tak se domáhá neodbytně např. druhé, třetí či čtvrté snídaně, s obědem a večeří jakbysmet.), ale dokonce už i špatně slyšíš…“
„Japato? Copak jsi mě nevolal?“
„Volal, samozřejmě, že jsem tě volal, ale namísto dé jsem zcela zřetelně vyslovil vé. Tedy žádnej drahoušek…“
Nadir chvíli přemýšlí, pak mu to docvakne. „No jo, já vím. Ale neměla sem lízt.“

Před cca deseti dny našel dvounožec na zahradě nehybné kočičí tělo.
„Nadire, pojď sem.“
Ale chlupáč se namísto toho koukal zdekovat – kvapně opustil nebezpečný prostor a zmizel v útrobách domu ve svém pelechu v domnění, že tam nebude nikým viděn.
Páníkovi bylo nebohé kočky líto, ale na chudáka Nadira se nemohl zlobit – je to šelma, která navíc dělá svoji práci. Prostě hlídá to, co mu bylo svěřeno, tedy svoje stádo dvounožců a majetek a uhlídá ho zkrátka před každým vetřelcem.

„Taky jsem ti ani nevynadal, ty trdlo chlupatý. Ale mnohem raději bych byl, kdyby sis příště vystačil jen se smluvní domluvou bez fyzickýho kontaktu.“
„Tak já to zkusím, taťko, ale neslibuju, že to půjde. To víš, příroda si poroučet nedá…“
„A jestlipak víš, že ses vrahouškem stal přesně před čtyřmi lety? Bylo to taky v říjnu: https://kangal-gizem.cz/vrahousek-v-nedelnim-vohozu/ . Tenhle měsíc je nějakej prokletej, pséče.“
„Asi jo, čéče!“